Alláhovy dcery

Ráj, jak mu všichni říkají

Je pouhá snůška rozkoší

Vezmi si ho, kdo jej žádá

Já Tebe jen potřebuji

Dodnes nejsi schopen pochopit, jak se mohl jeden bezbožný básník odvážit zeptat toho, jenž bude na onom světě vážit hříchy svých služebníků: „Jsi snad hokynář, člověče?“ Nejde ti na rozum, odkud se v něm vzala taková zbloudilost. Už si nepamatuješ, kdo tě naučil tato svatokrádežná slova, kdo ti poprvé řekl o básníkovi, který přirovna Alláha k hokynaří. Nebyla to vlastně ani bezbožnost, jen zkoušel s Alláhem žertovat, zkoušel se k Němu přiblížit, zmenšit vzdálenost mezi Ním a člověkem, zkoušel být vůči Němu upřímný, a nakonec, proč ne, i  kamarádský. Dneska už víš, že to byl jeden dervíš, toulal se světem a vzýval Alláha, všechno opustil a vzdal se všeho světského, aby Ho dosáhl. Protože už to víš, moc na tenhle druh posměšných mystických básní nedáš. Jenže tenkrát… Tenkrát o nich nevěděl ani tvůj dědeček. it je možná ignoroval, neboť byl hluboce věřící, jeho víra byla neotřesitelná. Dobrá, ale neotřáslo s ní to, že za války při obraně Medíny proti Muhammadově obci, proti lidu tohoto města, tohoto kraje, zabíjel Araby? Tuhle otázku jsi mu měl položit za jeho života, teď už je pozdě. Jedině jeho ses na to mohl zeptat, nikoho jiného. Teď už je příliš pozdě.

 

...

Nedim Gürsel se narodil před šedesáti lety v tureckém Gaziyantepu. Na Sorbonně vystudoval moderní francouzskou literaturu a vrátil se do Turecka, odkud ho ale zpátky do Francie vyhnaly nepokoje v roce 1980.

První Gürselovy knihy, Léto bez konce a První žena, byly u turecké vlády dlouho v nemilosti a v Turecku se nedaly sehnat.

Mezinárodními cenami ověnčený spisovatel se ze své pozice literárního enfant terrible zjevně nehotoví vystoupit - v roce 2008 vydal román(?) nazvaný Alláhovy dcery.

...

...

...

Přenesli mne z Táifu a umístili sem. Táif je mezi čtyřmi hidžázskými krasavicemi ta nejpřitažlivější, nejúrodnější a nejsmyslnější. Jathrib je sice také oáza, oplývá vodou a velbloudy, Mekka je na karavanní cestě a Chajbar je proslulý datli s svojí pevností, ale Táif bych za žádné z těchto měst nevyměnila. Táif je městem mého dětství a mého mládí. Já se považuji za mladou, bohyně přece nestárnou, udržují se ve věku, jímž byly obmysleny, v němž byly  uctívány, milovány a hýčkány. Ale já jsem tam přesto byla asi krásnější, zbožňovanější a veselejší. Navštěvovalo mne mnoho lidí. Smála jsem se a bavila. Obchodníci mne častovali drahým kamením, ambrou, jaspisem, rubíny, stříbrem a zlatem, u mých nohou obětovali zvířata, a ještě před tím mi vyprávěli, co prožili. Vyprávěli o dalekých krajích, která navštívili, o městech severu, vonících kmínem a  skořicí i těch na jihu, která voněla růžemi, o vílách koupajících se v řekách a džinech, pálících ohně v poušti či o děsivých obrech obývajících vrcholky hor a krotkých velbloudech. Chodili za mnou nejen věrní kněží, obdivovatelé a  služebníci přinášející obětiny, mívala jsem kolem sebe i lehké ženy. Přede mnou se milovaly  s pocestnými. Nahá těla si potíraly olivovým olejem a modlily se ke mně obnažujíce svá intimní místa.

...

Jednoho dne přišel starý a unavený beduín. V podivné tváři s vousem měděné barvy mu planuly oči plné chtíče. Z opasku vytáhl krabičku, padl přede mnou na tvář, pak  krabičku otevřel a šel pryč. V jednom koutě krabičky se krčil kamenný mužský orgán, smutně a uraženě. Jediným dotekem jsem ho oživila a usedla na něj. Když byl ve mně, měla jsem na chvíli pocit, že žiji, že jsem oživla a vmísila se mezi živé. Přála jsem si, aby hřejivé teplo, které se rozlilo v mém nitru, nikdy neskončilo. Byla to bezpochyby ta nejcennější z obětin, které mi byly přineseny. Obětina, kterou jsem měla ze všech nejraději. Nepozorovaně jsem si ji schovala. O samotě jsem se jí neustále zabývala, učinila jsem jí součástí svého těla, nejbližším přítelem svého ženství. Byla se mnou až do té chvíle, než jsem byla přenesena sem a  byla provdána za Hubala.

...

Jednoho dne mne vzali z mého chrámu v Táifu a strčili mne do kouta téhle tmavé krychle s nízkým stropem zvané Alláhův dům. Tam jsem byla šťastná, ruku jsem držela na kamenném daru, mí obdivovatelé si mne vážili. Tady jsem vedle Hubala nevýrazná, vím, že jeho uctívači mne přehlížejí. A Hubal má ještě jednu ženu: Uzzu.V létě se tulí ke mně, nachází ve mně svěžest Táifu, v mé tváři vidí měsíční světlo, které jsem v dávných dobách darovala ženám v daleké zemi zvaná Sýrie. A v zimě vchází do Uzzy, je přece jen oblíbenkyní Kurajšovců. Je z kusu dřeva, ale zářivá a pálící jako pouštní slunce.

...

Táif je zelený ráj, tady je to temné a žhavé peklo. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem po tom zeleném hidžázském údolí nové působiště nezamlouvalo. Co jiného jsem mohla očekávat od plemene Abrahámova! Navenek mne obdivují, padají přede mnou na tvář a uctívají mne. Jsem pro ně mostem mezi tímto a oním světem. Prostředkem k dosažení Alláha. Je tomu tak ale pouze navenek. Ve skutečnosti jeden z nich, Abdulmuttalib odpovědný za bezpečnost poutníků, kteří se mi přicházejí poklonit, se už ode mne dávno odvrátil, přehlíží mne, dokonce ho moje existence znepokojuje. Vím to. Kdyby se neostýchal před poutníky, následoval by i on Abraháma, zvolil by si jediného Boha a jemu by se klaněl. Jemu by se oddal. Cítí, že vedle Alláha, který všechno ví, vodí a slyší, nás není potřeba. Cítí, že Alláh nemůže být považován za našeho otce, že ve skutečnosti nejsme jeho dcery. Ale svaté verše nebyly seslány. Dosud nebyly seslány. Ještě se narodil ten, jenž pravil, že zlé duchy , které On stvořil, spojovali nevěřící s Alláhem, že mu ve své zaslepenosti vymysleli syny a dcery. Ale ve tváří jeho děda Abdulmuttaliba jako by se tyto verše již zračily. Proto se mi neklaněl, pokaždé obracel tvář k obloze, jakoby cosi hledal. Stejně jako to kdysi dělal Abrahám.

...

...

Peklem se kniha zaobírá dost a dost. Nejen tím slibovaným, které vypravěče, hříšníka co zlobil dědečka a babičku, děsívalo v dětství, ale i tím, které osmanští vojáci zažívali na bojištích první světové války. Obrazy z bitev v Arábii 20. století střídají obrazy z bitev tamtéž o tisíce let dříve. Životopis proroka Mohameda, nijak podrobný, je jenom rámcem, nezřetelným a prolínajícím se s dalšími příběhy - osudy předků a šlechticů, úvahy zapomínaných model, zbytečné umírání na kolbištích politiky. A Alláh, podivně nepřítomný, ač se o něm v knize hojně mluví.

...

...

Stalo se to brzy ráno, za úsvitu. Muhammad byl oslněn. Gabriela však viděl naprosto zřetelně. Anděl vstoupil do jeskyně a zastavil se na vzdálenot tětivy luku. Stál a vypadal hrozivě. Uchopil Muhammada a vzkřikl: „Iqra- Recituj!“ Muhammad se zapotácel, jako by na něj padala hora, měl pocit, že ho tíha rozdrtí. Nebyla to však tíha Gabriela, neboť anděl byl průhledný a lehký, ani tíha hory, vždyť stál na jejím vrcholu. K zemi ho razila tíha slova. Odpověděl, že neumí číst. Gabriel jím znovu zatřásl a pak ještě jednou. „Recituj ve jménu Stvořitele!“ zavelel.„Bůh tvořil člověka z kapky přilnavé. Recituj! Vždyť Pán tvůj je nadmíruštědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal!“ Tato slova se jedno po druhém vryla do Muhammadova srdce, čistého a zářivého jako tvář měsíce. Bylo zřejmě třeba číst nahlas z psaného textu, ale on to nepoznal. Kdyžandělovi, vyslovujícímu slova zřetelně jedno po druhém, jako by je chtěl Muhammada naučit, řekl, že neumí číst, měl na mysli to, že patří k „obci“, že od Kurajšovců, kteří nemají posvátnou knihu, to nelze očekávat. Třásl se, ale nikoliv strachy, nýbrž pod  tíhou božského slova, které cítil ve svém srdci. Třásl se pod tíhou zjevení. Zjevení ho srazilo k zemi, na jeho bedra naložilo úkol, jehož se možná ani nebude moci zhostit. Na místě, kde stál, klesl k zemi jako velbloud.

...

Nepamatoval si, jak vyšel z jeskyně, jak vyšplhal na vrchol a jak se skutálel ze svahu jako ony kameny, které jen čekaly na znamení, ani jak se vrátil stejnou cestou domů.Jediné, co si vybavil, byla blízkost Chadídži. Ona ho roztřeseného přikryla a konejšila. Přesně si nepamatoval, co mu šeptala do ucha, pamatoval si však, že se naprosto uvolnil a v bezpečí její náruče upadl do hlubokého, odevzdaného spánku. Když se probudil, nebyl už jen Abú-l-Kásimem či manželem Chadídži, dcery Chuwajlidovy, ani pouhým Muhammadem Mustafou. Byl poslem Alláhovým.

...

...

Jsem na rozpacích, co dál napsat. Kniha není tak prostinká, jako český román Budu zářit, který jsem také s nadějí rozečetla a nakonec se rozhodla, že tu o něm žádný článek nebude.

...

Na stránkách Alláhových dcer se proplétají dějiny osmanských bojů v Arábii, vysoká politika, Lawrence, Arabové a Angličané... a do toho Muhammad, Abrahám s Ismailem, bohyně a obětování. Nemůžu se zbavit pocitu, že to důležité nebylo řečeno.

...

Dočetla jsem poctivě. Nepřeskakovala jsem stránky ani řádky... ale podruhé už je číst nebudu.

...

Nedim Gürsel byl kvůli Dcerám obviněn z urážky náboženství. Soud ho obvinění zprostil - kniha není dokonce ani rouhačská.

...

Možná je moje zklamání způsobeno tím, že jsem ji četla bezprostředně po nizozemském románu Dům u mešity, a to je, panečku, úplně jiná kategorie. Ale o tom zase příště.

 

...

Nedim Gürsel, Alláhovy dcery. Přeložil Tomáš Láně a v roce 2010 vydalo nakladatelství Host