Když věci nejsou, jak se zdají (Petra)

Petra už není žádné děťátko. Pánové jí sice hádají patnáct šestnáct, ale čtyřletá Maruška (kterou Petra přestala vydávat za svou sestřičku už před rokem nebo dvěma) je důkazem, že se drobátko pletou.

Maruška bydlí u babičky a chodí do školky. Petra pracuje jako pokladní v jednom muzeu v centru Prahy - na učení nikdy moc nebyla, ale jazyky jí jdou. Nebo možná ne zas tak moc, ale dost na to, aby zvládla anglické, německé a italské číslovky a okouzlila šéfa při přijímacím pohovoru víc, než baculatá Ukrajinka. Minimálně tím, že Petra baculatá nebyla.

Šéf si asi myslel, že když posadí za kasu Zhmotnění hebefilova snu, nebude se návštěvníkům zdát cena vstupného tolik přemrštěná (a že to tedy byla!).

.

Po sedmé hodině večer Petra odlepila kulatý zadeček od koženkové židle (jó, pan majitel je škrt!), s kabelou přes rameno za sebou konečně zamkla dveře zvenčí a zamávala urostlému fešákovi u kasina přes ulici.

Ten týpek v kvádru tam postával, co si pamatovala. (Ne že by toho pamatovala tak moc, v muzeu byla teprv druhou sezónu.) Byl vysoký, ramenatý, vlasy měl svázané do krátkého culíku a usmíval se na ni od prvního dne. Zdravil ji celé ty dva roky, každý den, když byla v práci. Nepamatovala se, že by někdy chyběl. Copak nemá žádné volno? napadlo ji už nejednou.

.

Toho červnového úterý jí to vysvětlil.

Poprvé za ty dva roky přešel ulici a přidal se k ní. Jestli ji prý může doprovodit, aspoň do metra? Když už se znají tak dlouho přeci!

Měl krásné zuby.

Když jsou vlastně kolegové, nešla by Petra na kafe? Jen na chvíli, vždyť on se musí stejně hned vrátit do práce.

Krásné zuby a dlouhé řasy, všimla si. Třeba do té práce nebude zas tak spěchat? Vždyť je tam pořád.

"Já myslela, že tam snad bydlíš," zahihňala se.

"To ne. Ale co bych dělal doma!"

"Bydlíš sám?" všimla si jednoduchého kroužku na jeho levém prsteníku.

Povzdechl si. "Dalo by se říct."

.

Nad kávou, ke které si objednal i panáka, se Petra dozvěděla, že Marek se právě rozvádí. Celá léta pracoval od nevidím do nevidím, víkendy trávil v práci, na dovolenou posílal manželku s dětmi a tchyní samotné, jen aby měli všeho dost - "ona manželka byla hrozně náročná, kdybys viděla těch šatů, bot a prádla... promiň, tím tě nebudu otravovat," omlouval se honem, "no zkrátka, začalo se to kazit, nestarala se o mě ani o dvojčata, bordel jsme doma měli, to si neumíš představit, plesnivý jídlo v hrncích na sporáku, plesnivý šaty v pračce, svinčík všude. Já chtěl třetí dítě, holčičku, to víš, já mám děti rád, já děti miluju, jen tu holčičku ještě kdybych měl... A představ si, ona že jo, pak opravdu přišla do jinýho stavu, rozmyslela si to a šla na potrat, bez mýho souhlasu zabila moje dítě! Jak bych moh´žít s takovou ženskou? Rozvádíme se, je pryč a mně se ti tak hrozně ulevilo, jen po klukách se mi stýská... A tak teď chodím zase pořád do práce, abych nebyl doma sám. Ale povídej taky ty něco o sobě," zadíval se na Petru tak, že se jí zatajil dech.

.

V sobotu pozval Marek Petru k sobě domů. I s Maruškou, ve vší počestnosti. Petra navařila opuštěnému mládenci guláš a lečo, upekla koláč a z těch vlastnoručně přichystaných dobrot zakletých v plastových dózách na potraviny mu na kuchyňské lince vystavěla komínek.

"To jsou moje dvojčata," ukazoval Marek holkám zarámované fotografie na zdi. "A tady," zachvěl se mu hlas, "naše svatební fotka. Mám ji tu pořád, ještě se z toho nemůžu vzpamatovat... My jsme měli ze začátku tak pěkný vztah!"  Zavrtěl hlavou a na chvíli to vypadalo, že se snad rozpláče. Petra mu položila ruku na rameno. "To bude dobrý, uvidíš. Najdeš si nějakou jinou... Já měla taky smůlu a teď už vím, že to tak bylo lepší." Ten dvojsmysl říct neplánovala - prostě to tak nějak vyšlo. Jako všechno ostatní.

.

Zůstala u Marka celý víkend, i s Maruškou. Marek naznačil, že Marušce se budou určitě moc líbit jeho dvojčata - a ona jim, protože "ani nevíš, jak moc si kluci přejí sestřičku!". Potíž je jen v tom, že manželka dělá potíže, nechce mu děti půjčovat... Marek se nemůže dočkat, až do toho soud vnese nějaký řád.

.

Petra začala u Marka přespávat. Vařila mu a Maruška si hrála s hračkami, které v bytě zůstaly po dvojčatech. Když se počurala, Marek jí půjčil kalhoty jednoho ze svých synů. Marek nakupoval nejen jídlo - zasypával Petru dary. Tu zlatá brož, tu botičky, drahé sluneční brýle, šaty s kloboučkem a značková panenka pro Marušku. Petra se cítila v sedmém nebi. Konečně férový chlap!

.

Tak se to táhlo jedenáct týdnů. Na začátku toho dvanáctého přišel v poledne Marek za Petrou do práce. Uprostřed čela se mu objevila kolmá vráska. "Pusino," oslovil ji, když párek Němců třímal vstupenky i drobné zpátky a chystal se vyrazit na prohlídku, "musím pryč. Můj Lukášek měl úraz, volala bejvalka, že jsou v nemocnici v Brodě, jedu za nima. Ozvu se ti, jo?"  Krátká pusa na rozloučenou. Petra měla starost o Lukáška, kterého nikdy neviděla, i o chudáka Marka. On na těch synech tak visí...

.

Třetí den dopoledne viděla Marka skrz dveře. Stál na svém místě před kasinem. Nemohla se dočkat, až bude před pokladnou prázdno, aby mohla vyběhnout do dveří a zamávat. Nic. Nevidí ji? Stalo se Lukáškovi něco hrozného, že je Marek tak zdrcený? Nemohla to vydržet. Lísteček se slibem, že "přijde hned" položila za okénko. Ulici přeběhla skoro bez rozhlížení.

.

"Tak co, je to vážný? Co je mu?"

"Nechceš mi něco říct?" Markův hlas studil.

Petra se dokázala jenom nadechnout. O co jde? Nic Markovi neprovedla, pokud věděla.

"Tak ne? Protože se zlodějkou se bavit nebudu!"

"Co? Já jsem v životě nic neukradla," začala se hájit, trochu hystericky, Petra.

"Když neukradla, tak neukradla. A jdi pryč, pracuju," pokývl hlavou k přicházejícímu muži.

"Tak večer?" slyšela Petra sama sebe, jak kňourá, a nenáviděla se za to.

Když později toho dne zamykala dveře muzea, zašel Marek dovnitř do kasina.

Telefonní hovory od Petry nebere, na textovky neodpovídá.

.

A Petra si myslí, že ta dáma, kterou před pár dny viděla, jak Marka letmo líbá, je tatáž, která byla v bílém na fotografiích v Markově bytě.

(Pokračování zítra)