Téma veskrze nevánoční - šikana

Nedomyšlené odsuzování násilí je příliš pevně zakotveno v běžné společenské mentalitě.

... Ze zkušeností získaných při akci Bílého kruhu bezpečí proti šikaně a z diskusí na toto téma (zatím nikoli z výsledků vědeckého výzkumu) soudíme, že právě rodiče šikanovaných dětí mívají úzkostný, skrupulózní vztah k násilí, který lze vyjádřit zásadou, že slušný člověk se nepere. Stojí za povšimnutí, že i klasické Foglarovy Rychlé šípy, pokud jsou přinuceny bojovat, činí to takřka "v rukavičkách". To je (a vždycky byl) jen krásný sen a daň té dobové mentalitě, o níž je řeč. Instruktor sebeobrany učí i něžné malé děvče, jak má v případě nutnosti násilníka kopnout do varlat.

 

Teolog a psycholog profesor Pavel Říčan v 90. letech - píše Wikipedie - působil ve funkcích předsedy Československé psychologické společnosti a ředitele Psychologického ústavu Československé akademie věd a v současné době se o své vědomosti dělí se studenty v posluchárnách Evangelické teologické fakulty a Husitské teologické fakulty. Jeho četné knihy se zabývají tématy náboženskými i společenskými, najmě dětskou psychologií. U nakladatelství Grada letos vyšla kniha Jak na šikanu, kterou profesor Říčan napsal společně s psycholožkou Pavlínou Jarošovou, rovněž působící v Psychologickém ústavu Akademie věd.

 

Před pětadvaceti lety prý bývalo ve školách méně šikany než dnes, píše se na straně šestnáct. Nejsem odbornicí, nemůžu soudit. Ale vím, že ve třídě, kterou jsem navštěvovala na základní škole, se šikana vyskytovala stejně, jako v té, do které jsem chodila na škole střední. Možná, že dnes je ubližování v kolektivu drsnější, tvrdší? V každém případě se o tom fenoménu dnes více mluví a více ví. Snad už se také neřeší podobným způsobem, jako ho "řešili" představení základní školy, do které jsem chodila - svoláním celé třídy, dotazováním, zda, komu a jak je ubližováno a vysvětlením, že se to nedělá. (Hádejte, jestli to fungovalo! Schválně, dokážete si představit dítě, které vstane a popíše ponižující nadávky a praktiky, kterých se mu od ostatních dostává? Navíc před celou třídou?).

 

 

"Jana, suverénní hvězda třídy, přišla s nápadem zahrát si s Blankou způsobem, kterým si děvčata hrají dost běžně: "Holky, víte co, nebudeme s ní mluvit!" Blanka nechápala, co se děje. Když se pokoušela vmísit se dohovoru, spolužačky umlkaly a odvracely se, nebo se ozvala ironická poznámka či uchechtnutí. Blanka se snažila, jak dovedla, a bylo zábavné sledovat její reakce, když třeba uslyšela "nedolejzej"!Děvčata, která s ní zpočátku normálně mluvila, se dostala pod tlak, aby nekazila hru, jež postupně zaujala i chlapce.  Brzy seděla Blanka sama v poslední lavici, při rozdělování družstev v tělocviku zbývala vždy poslední. Třídní profesorka Blančinu izolovanost zpozorovala, snažila se ji "zapojit do kolektivu", ale bez úspěchu, třída se bavila vymýšlením různých důvodů, proč je nová spolužačka "nemožná". Hra se z nejasných důvodů vymkla z obvyklých mezí a trvala několik měsíců. Vyvrcholilo to poznámkami jako: "Smrdíš!" nebo "Podívej se na sebe, jak vypadáš!" a dokonce: " Co kdybys konečně vypadla - odevšad!" Blankja nevydržela, pokusila se o suicidium, jen náhodou neúspěšné. (Rodiče se vrátili domů dříve, než měli, přiotrávené děvče se podařilo zachránit.) Byla nutná psychiatrická hospitalizace. Rodiče našli Blance jinou školu..."

 

 

Kromě ilustračních příkladů publikace popisuje klasický vývoj šikany ve školní třídě, druhy šikany, typické osobnostní rysy (a některé jejich kořeny) u šikanujících agresorů i (potenciálních) obětí, obvyklé reakce rodičů a učitelů, příčiny a důvody šikany, možnosti jejího rozpoznání a způsoby odstraňování.

 

 

 

 

Jak na šikanu (Pavel Říčan, Pavlína Janošová) - v edici Pro rodiče vydalo nakladatelství Grada, 2010