Dilema barbarství a lidskosti

Turecká láska k západu se projevovala především zájmem o evropské ženy.

Zaujetí pro Evropu, turecká "eurofilie", se promítala do sexuálního zaujetí tureckých vůdců.

 Čerkesky byly považovány za krasavice, ale Řekyně, Albánky a Jihoslovanky dodávaly svým pánům a vlastníkům výjimečnost. Zatímco turečtí Türük, po čínsku Tchu-ťie, se zcela rozpustili v čínském oceánu a stali se z nich Wejové, početnější kmen Osmanův dělal opak. Během čtyř století asimilovali Osmánci anatolské rolnictvo, jež nebylo nijak moc helenizované a navíc se bouřilo proti byzantskému feudalismu."

 

 

PhDr. Zdeněk Müller, CSc. je čtenářům znám jako autor a překladatel četných publikací a článků o dějinách, náboženství, politice a společnosti. Jako arabista se věnuje historii i aktuální situaci v muslimských společnostech.

 

 

Nakladatelství Academia letos vydalo Müllerovu monografii s názvem Islám a islamismus: Dilema náboženství a politiky. Na zhruba dvou stech padesáti stranách (včetně rejstříku a poznámkového aparátu) se zaobírá - v možnostech daných rozsahem publikace - úskalími různých výkladů dějin, arabským nacionalismem, islamismem, dějinnými proměnami včetně například vlivu náboženských poutí na vznik moderního turismu, dotýká se vztahů západního a arabského světa a zvláštní pozornost věnuje oblasti Íránu a Turecka.

 

 

 

Ačkoli ne ve všem s autorem souhlasím - nemyslím si například, že by se kdy v historii vedla nějaká válka výhradně jen a pouze na náboženském základě, nebo že emancipace žen nutně přinese vymizení polygamie a změnu oděvních zvyklostí v muslimském světě -  času stráveného s Islámem a islamismem nelituji. Poskytuje - když už ne nějaké převratné a nové informace a myšlenky - osvěžení vědomostí a na pozoruhodně málo stranách dokázal shrnout to důležité z mnoha staletí, míst i fenoménů.

 

 

"Koránský text, jak se nakonec shodla většina znalců, se neobejde bez vysvětlivek a komentářů, má-li být pochopen. Ostatně sám Alláh dává najevo, že "některé verše jsou pevně stanované... zatímco jiné jsou víceznačné." To, co v koránském textu poté následuje, lze číst a chápat dvojím způsobem. Podle prvního čtení se dostáváme k následujícímu smyslu: "Výklad (ta´wíl) nezná nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevní jsou ve vědění, hovoří: "My v něj jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!"

Při druhém čtení se smysl posunuje: "Pouze Bůh zná výklad a ti, kteří jsou pevní ve vědění." Tyto dva způsoby chápání koránského výroku odpovídají dvěma teologickým názorům na Korán. Jeden zakazuje ta´wíl čili výklad těch pasáží, které jsou "víceznačné", a přitom se odvolává na příkaz respektovat boží slovo a nespojovat ho s lidským úsudkem. Druhý názor připouští možnost vykládat pasáže, jejichž smysl není jednoznačný, a argumentují božím souhlasem s hledáním vysvětlujících obrazných přirovnání."