"Prosím, nenič mi život!"

Abibou neměl peníze. Nějaké tedy ano, ale ne dost. Ne na to, aby si mohl zaplatit vízum do Itálie, kde má bratrance. Týpek, co víza nabízel - podvodník už od pohledu - Abibouovi slíbil, že mu pomůže. Když mu Abibou dá všechno, co má, a ještě trošku přihodí, vyřídí mu obchodnickou licenci a vízum pro cestu na veletrh do Prahy.

Abibou neměl na vybranou. Taková šance, říkal si, se už nemusí opakovat. Veletrh nikdy nenavštívil a Praha jeho očekávání nesplnila.

 

Celkem brzy pochopil, že Eldorádo neoplývá zlatem ani zdaleka tolik, jak mu namlouvali. Při nestálé práci poněkud potupného charakteru snil o tom, že až bude  "mít papíry", všechno se změní a on na ty nugety dosáhne.

 

Někde tu přece to bohatství být musí!

 

Cesta k "papírům" vedla, už věděl, jen jedna jediná - musí se oženit. O tom, že ženy jsou tu k mání snadno, se přesvědčil hned po příjezdu - ovšem brzo také seznal, že o čepec zdejší příslušnice něžného pohlaví, aspoň ty v pro Abiboua přijatelném věku, příliš nestojí. Rozhazoval proto sítě, kde mohl; v pondělí se setkával s Klárkou, v úterý s Markétou. Daniela, na kterou míval čas ve středu a sobotu, si Abiboua nastěhovala k sobě domů, páteční a nedělní Jana si s Abibouem pronajala byt. Abibouova upřímná, dětsky roztomilá tvářička nenechávala dámy na pochybách, že ony - tedy každá jedna z nich samostatně - jsou pro něho ty jediné a pravé lásky. Tak se také stalo, že Klára, ta čtvrtková, nakonec Abiboua vyslyšela a odhodlala se vstoupit s ním do svazku manželského.

 

Janina a Danielina porce z Abibouova času se zmenšila - Abibou má přece teď tolik práce! - ale protože novomanžel nebyl žádný nelida a nevděčník, nepotřebné milenky neodkládal; naopak, dokázal to zařídit tak, aby jeho manželstvím nijak nestrádaly. O jejich city pečoval před svatbou stejně, jako po ní - dva tři něžné telefonáty denně nebo pár milostných esemesek pro každou z nich, to považoval bezmála za svou povinnost. Volných nocí už sice tolik neměl, ale tajemství všeho úspěchu, věděl Abibou, tkví v dokonalé organizaci.

 

A v plánování milostného života Abibou dosahoval pravého mistrovství - nebylo mu zatěžko jít na ples se třemi dámami současně, aniž by si některá povšimla, že její milý tam není jen s ní. Všechny jeho dívky, manželku nevyjímaje, se cítily milované a obletované a Abibouovi se ze všech sil odvděčovaly. Že se mu občas nemůžou dovolat? No co, byl v metru... zapomněl si doma mobil... kamarád, se kterým bydlí (a ke kterému si vodí ty ze slečen, které nemají vlastní byt), si omylem odnesl jeho tašku...

 

Zbožňovaný Abibou působil věrohodně a štěstí mu přálo.   

 

Tedy aspoň do chvíle, než si půvabů Daniely povšiml Fabrice, Abibouův známý z Pobřeží Slonoviny. Zamilovaná Daniela byla k nadbíhání jiných mužů hluchá - proč by se o ně také zajímala, ona má přece toho nejlepšího! A navíc, Fabrice je přece ženatý...

 

Fabrice tiše zuřil, a když ani vyčkávání k ničemu nevedlo, rozhodl se jednat. Neskrývaje spravedlivé rozhořčení, vylíčil manželce Abibouovo jednání a nezamlčel ani, že Abibou bude brzy otcem. A pak už jen čekal na vhodnou příležitost, jak manželku seznámit s Danielou. K Fabriceově radosti a Abibouovu neštěstí si mladé ženy padly do oka... a než uplynuly dva týdny, věděla Daniela všechno.  

 

Zapírajícímu Abibouovi vysvětlila, že zná i adresu jeho ženy, že ji viděla a chystá se jí napsat. A že jí vůbec nezajímá Abibouovo uprošování, aby mu neničila život...