Jsi, jaký jsi.

Ale mohl bys být, jakým tě já chci.

Malí žáci ze školy pro rukojmí a ze sirotčince pro míšence chodili každou neděli na mši. Ti první proto, aby dostali bonbóny a pamlsky, které kněží někdy rozdávali svým katechumenům, ti druzí proto, že museli. Katolictví se totiž oficiálně pokládalo za náboženství jejich otců, přestože tito otcové platili občanskoprávně za "neznámé". Vousatý kněz tedy jednoho dne prohlásil: "Radujte se, má dítka, Ježíš, náš Bůh, Pán a Spasitel, řekl. První budou posledními a poslední budou prvními." Podle Wangrinova názoru se tak Ježíšův slib naplnil, alespoň ve vztahu k jeho osobě. Uvažoval, zda by v budoucnu neměl revidovat své nepříznivé předsudkjy vůči křesťanství. Jako všichni žáci školy pro rukojmí Wangrin si navykl pokřižovat se při vstupu do kostela a pronést zvláštní, trochu rouhačské prohlášení. Ve správném překladu do bambarštiny by totiž svátostná formule "ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, amen" měla znít "Faa ni den, ni hakili-senu i togo la, amen." Ale žáci, kteří byli všichni synové animistů nebo muslimů, si zlomyslně vymysleli odlišnou formulku, kterou mumlali, když se žehnali znamením kříže: "naa kera min ye nne nin taa-la." To znamená: "Ať se děje cokoliv, já se toho neúčastním."

 

Amadou Hampaté Ba se narodil na samém počátku 20. století ve šlechtické fulbské rodině tam, kde se dnes rozkládá východní část republiky Mali. Vyrůstal v Bandiagaře, kraji bohatých tradic a vzpomínek na nedávno zašlou slávu fulbské říše Masina. Po smrti otce adoptován druhým matčiným manželem, nastoupil Amadou do tídžánijské koranické školy, vedené Thierno Bokarem (1875 - 1940). Studium u tohoto učitele zanechalo v Amadou Hampatém celoživotní stopy, a obdiv k mistrovi a jeho myšlenkám humanismu, tolerance a touhy po vědění vyjádřil spisovatel i  v knize Tierno Bokar, mudřec z Bandiagary, který vyšla v roce 1957, kde cituje i Bokarova slova: "Buď odvážně a pozorně zvídavý. Klepej na všechny dveře, aby ses poučil o zvycích a obyčejích. Při své zvídavosti ale nikdy nehanob, ani pohrdlivě, ani zlomyslně, tajemství, jež ti druzí svěří."

Amadou Hampaté Ba se nejen odhodlaně poučoval ("Vzdávám poctu francouzské kultuře, která mi dovolila odkrýt, že jsou ve světě i další obzory, rozdílné od těch, které mi poskytlo mé vlastní dědictví a tradiční vzdělání."), ale učitelství a vědu si zvolil i za své životní poslání. Pod vedením Théodora Monoda, ředitele Institute Francaise d´ Afrique Noire (IFAN, dnes v Senegalu přejmenován na Institute Fondamental d´ Afrique Noire ), pracoval mezi vědci ústavu a po roce 1960, kdy Mali získalo nezávislost, stanul v čele (z bývalého maliského IFANu) nově ustaveného Ústavu humanitních věd, kde se zasazoval o odkrývání, zkoumání a zachovávání kulturního odkazu; ohromnou energii vkládal do zaznamenávání, překladů, uchovávvání a výzkumu africké orální literatury.

 

Ještě i jako sedmdesátník spolupracoval na vytváření osmisvazkového díla Všeobecná historie Afriky, vydaného pod patronátem UNESCa. Společně s Jacquesem Dagetem vydal historickou monografii Fulbská říše v Masině, v níž podle stovky svědectví profesionálních uchovavatelů tradic a náboženských učenců rekonstruuje dějiny Masiny v 1. polovině 19. století. Mezi Baovým dílem nalézáme eseje a studie, záznamy epopejí, legend, preislámských iniciačních textů, vyprávění a dalších klenotú ústní slovesnosti.

 

Jediným románem Amadou Hampaté Baa zůstal Wangrinův podivuhodný osud, vydaný v roce 1973 (česky ve skvělém překladu Luboše Kropáčka v roce 1979). Spíše než o román jde vlastně o literaturu faktu, skutečný životopis koloniálního tlumočníka, možná o generaci staršího, než byl sám autor.

 

Tlumočníkovy cesty vzhůru a pády, korupce a intriky, vliv domorodých pracovníků administrativy na prostředí a místních zvyklostí neznále administrátory, to vše je podáno přímočaře a nezdlouhavě. Příběh inteligentního intrikána, který byl nakonec sám okraden a zničen, je přesto stále dostatečně plastický a napínavý.

 

"Jak ti vlastně Terrauovi mohli ukrást peníze, Wangrine?"

 

"To je dlouhá historie," odpověděl. "Hodně ji zestručním. Já sám ji pokládám za směšnou. Snažte se sami pro sebe z ní vyvodit poučení. Za všechno se musí platit a já jsem zaplatil i za vás. Madam Běloška byla velmi krásná, krásná zepředu i zezadu.

 

A měla znamenitě vyvinutý sluch. Slyšela šustění velkých bankovek, které spolu důvěrně besedovaly v mé pokladně, veliké jako město. Bankovky si říkaly: "Dobrý den, pane Tisícifranku! Jak se vede, pane svazku Tisícifrankovek? Máte zprávy o paních Pětistovkách? Slyšela také, jak spolu rozmlouvají pruty zlaty a velké diamanty: Co to jen bere ty ubohé drobné, že ve dne v noci cinkají a budí nás ze spaní? Baví se, než je ten lidožrout Wangrin vydá na pečení! Určitě o tom promluvila se svým úřadujícím manželem. Na tom není nic divného, protože bílé bělošské ženy nemají před svými muži žádné tajemství a naopak. A tak si madam Terrauová usmyslela, že mě dobude, aby získala ty žvanily z velké pokladny. Celé dva roky jsem odolával jako obranné valy v Sikassu. Ale muž ženě může odolávat jen tehdy, když je mezi nimi hráz. Takovou hrází mezi mnou a paní Terrauovou byl její stav provdané ženy. Až jednou na základě důvěrného sdělení, které nyní nestydatě zveřejním, jsem se dozvěděl, že pan Terreau nemá o nic víc práv než já na grimasy, kradmé pohledy, stříbrozvuký smích, mazlivé doteky a jejich přirozené vyústění u tak zvané paní Terrauové. Nebyla totiž ničí "paní". Dávala se jen obhospodařovat úřadujícím manželem.

 

Když jsem zjistil, že mezi paní Terrauovou a mnou už nestojí žádná hráz, učinil jsem první krok. Přesně ten, jaký jsem neměl učinit. Paní Terrauová mi podala ruku. Do široka mi otevřela svou krásnou náruč. Vrhl jsem se do ní. Její vůně mi pronikla do nozder, její hlas do uší a její "nevím co" do všech p´orů kůže.

 

Touha po ní mi zaplavila mozek a zbavila ho jakéhokoli jiného přání. Ztratil jsem svou vážnost a má vážnost ztratila mě. Madam nade mnou zvítězila ke škodě mé peněženky.  Vtiskla mi do ruky sklenici. Sklenici naplňovala látka hodná nenávisti, kterou někteří nenávidí a s níž se jiní snoubí a která se jmenuje paní Kořalička. Jehněčí krev, krev lví a krev prasečí, to jsou tři tekutiny, které kolují v žilách a tepnách paní Kořaličky."