Koukejte zmizet, vy jedna kurvo,

svoboda není pro takový, jako jste vy!

Spořádané hospodyňky s rukama plnýma sáčků zelenin a ovoce a hnědých balíčků od řezníka a od kupce dnes odpoledne vypadaly, jako by měly spoustu volného času. Ustavičně se seskupovaly do malých hloučků a tajemně si něco šeptaly. Šepot ustával, když se Joana přiblížila a míjela je, a opět začínal, když se vzdalovala.

 

Pokaždé, když Joana prošla se svým kočárkem okolo, měla líčka růžovější a temnější, hlavu nesla vždy výše a sukně se za ní míhala vždy plavněji a se stále větším povzneseným pohrdáním. Vypadalo to, jako by se stávala za té procházky stále hezčí a hrdější. Zastavovala se častěji než bylo zapotřebí a upravovala děťátku čepeček nebo pokrývku. Rozzuřovala ženské, když hladila děťátku líčko a něžně se na ně usmívala. Jak jen se může opovažovat! Jaká drzost, myslili si spořádané, řádně provdané hospodyně, že si tady ta holka vede, jako by měla na tohle všechno právo?

 

Mnohé z těchto žen měly děti, které vychovaly řvaním a pohlavkováním. Mnohé nenáviděly své muže, kteří jim uléhali za nocí po boku. Dávno již v jejich skutcích lásky nebylo nejvyšší rozkoše. Strpěly milostné konání svých manželů zcela strnule a modlily se přitom, jen aby z toho nebylo další škvrně. Tato trpká, neradostná poddajnost dělala z mužů ošklivé surovce. Většině těchto žen se milostný akt proměnil v oboustranné zvířectvo. Čím dříve to bylo odbyto, tím lépe. Nenáviděly tady tu dívku hlavně proto, že dobře vyciťovaly, že s ní a tím jejím hochem to bylo dočista jinačí.

 

Joana poznávala jejich nenávist, ale nechtěla zbaběle uhýbat. Nevzdá se a neodejde s miminkem domů. Ale něco se poddat musí.

 

Ženy vybuchly první. Nedokázaly to už déle snášet. Musily něco podniknout. Když příště opět Joana projížděla okolo největší skupiny shluknuvších se spořádaných a řádně provdaných žen, vykřikla na ni taková sedřená, šlachovitá a žilnatá žena: "To se vůbec nestydíte, vosobo?"

 

"A proč?" přála si vědět Joana. To uvedlo ženy do varu.

 

"A proč prej, vopováží se voptat," obrátila se ta první mluvčí k ostatním. "Povím vám tedy proč. Protože jste hanebnice a běhna. Nemáte právo dělat tady na ulici parádu s tím svým parchantem, když se na vás můžou dívat tady ty pořádný a nevinný děti."

 

"Myslím, že jsem tady v zemi svobody," odpověděla Joana mírně.

 

"Ale to není svoboda pro takový, jako jste vy. Zmizte z ulice! Koukejte se ztratit!"

 

"Zkuste mě vyhnat!"

 

"Koukejte zmizet, vy jedna kurvo!" vykřikla na ni ta žilnatá žena.

 

Joaně se hlas zachvíval, když odpovídala: "Dávejte si pozor, co říkáte!"

 

"Nepotřebujem si dávat pozor co řikáme ňáký pouliční běhně," přisadila si jiná žena.

 

Procházel okolo člověk, který se zastavil, aby vypozoroval, co se tady děje. Za chvilku se dotkl Joanina lokte a řekl: "Koukejte, slečinko, proč nejdete domů než se tady ty válečný sekyry vochladěj? S těma nemůžete nic vyhrát."

 

Joana se od něho odtrhla: "Vy si hleďte svého!"

 

"Myslel jsem to jako po správnosti, slečinko. Vodpusťte," a odcházel ulicí.

 

"Proč s ním nejdete?" dráždila ta šlachovitá žena. "Možná že by byl dobrej za čtvrťáček."

 

Ostatní se chechtaly.

 

"Všechny jenom žárlíte," řekla Joana klidně a vyrovnaně.

 

"Vona říká, že žárlíme," otáčela se k ostatním šlachovitá žena, jež od začátku vedla hlavní slovo.

 

"A na co žárlíme, vy!" (To "vy" vyslovila, jako by to bylo dívčino jméno.)

 

"Žárlíte, že mě mají muži rádi. to je to. Máte štěstí, že už jste pod čepcem," řekla té šlachovité a žilnaté ženě. "Jinak byste muže nesehnala. Vsadila bych se, že váš muž na vás vždycky plivne - potom. Vsadila bych se, oč chcete, že to s vámi takhle vždycky dělá, viďte?"

 

"Čubko! Vy jedna čubko!" zaječela ta ošklivá žena hystericky. A potom, poslušna pudu, který býval v lidech mocný již za dob Kristových, zvedla kámen a hodila jím po Joaně. To bylo znamení ostatním ženám, aby začaly kamenovat.

 

Jedna z nich, hrubší a sprostší než ostatní, házela po ní dokonce koňskými kobližkami. Některé vržené kameny Joanu zasáhly, ale jeden hranatý a ostrý ji minul a udeřil její miminko v kočárku do čelíčka. Okamžitě vytryskl čistý pramínek jasné krve, stékal děťátku po tvářičce a poskvrnil bělounký cintáček. Dítě zaplakalo a vztáhlo ručičky k matce, aby je vzala do náruče.

 

Několik žen, rozmáchnutých již k vrhání dalších kamenů, strnulo na mžik s napřaženou rukou a potom nenápadně začaly pouštět kameny z rukou na dlažbu. Všechno dráždění ustalo. Najednou se všechny ty ženy zastyděly. Dítěti zajisté ublížit nechtěly. Chtěly jenom zahnat Joanu z ulice. Rozcházely se nenápadně, tiše se trousily každá k svému domovu.

 

Elisabeth Wehnerová se narodila v New Yorku koncem roku 1896 německým přistěhovalcům. Dětství strávila v chudém prostředí Brooklynského Williamsburgu, odkud se po svatbě s Georgem Smithem přestěhovala do Michiganu. Tam se jí, i přesto, že střední školu nedokončila, podařilo vystudovat právnickou fakultu. Rozvedla se, znovu přestěhovala - do Severní Karolíny, podruhé se provdala a v roce 1943 vydala, pod pseudonymem Betty Smithová, svou první knihu: A Tree Grows in Brooklyn. Začala pracovat jako dramatička a sepsala ještě tři romány, z nichž se (stejně jako její prvotina) zfilmování dočkal i ten poslední, Joy in the Morning, vydaný v roce 1963.

  

A Tree Grows in Brooklyn vyšlo v češtině nejméně dvakrát: za druhé vydání z roku 1970 vděčíme nakladatelství Práce. Skvělý překlad A.J.Šťastného zprostředkuje českému čtenáři "Fanynčiny" dětské vzpomínky na život v chudinské čtvrti New Yorku, obohacené dostatečně podrobnými a barvitými charakteristikami postav.

 

Fanynka, holčička, které autorka propůjčila své zážitky, vyrůstá s bratrem v malých tmavých bytech - sleduje každodenní zápas rodičů o přežití, zápas, pro který má více sil jejich maminka, zatímco otec své vnímání všudypřítomné chudoby čím dál častěji otupuje alkoholem. Teta, která mění muže pokaždé, když jí zemře dítě, učitelka, která nechce slyšet nic o tom, jak její žáci skutečně žijí, sběr starých hadrů, setkání s podvodníky a sexuálními devianty, padělání dokladů, aby po otcově smrti mohly třináctileté děti jít do práce, rozhodování, které z nich může dál studovat - a rozhodnutí, že Fanynka to nebude, to všechno patří do spisovatelčina  obrazu života chudých lidí v americkém velkoměstě začátkem 20. století.  

 

 

Děti, které postávaly okolo a prve poslouchaly a přihlížely vznikající rvačce, pokračovaly opět ve hře.

 

Joana plakala a zdvihla své miminko z kočárku. Dítě plakalo tak tichounce, jako by samo cítilo, že nemá právo plakat nahlas nebo dokonce křičet. Joana přitiskla dětský obličejíček na tvář a její slzy se smísily s dětskou krví. Ty ženy tedy vyhrály. Joana nesla své dítě domů a nevzpomněla ani na kočárek, který nechala stát vprostřed chodníku.

 

A Fanynka to všechno viděla: všechno to viděla. Slyšela každé slovo. Vzpomněla si, jak se na ni Joana usmála a jak ona odvrátila hlavu a ten přátelský úsměv jí nevrátila. Proč se na ni neusmála? Teď bude trpět, bude se trápit po celý zbytek svého života pokaždé, když si vzpomene, že ten přátelský úsměv nevrátila.    

 

Několik malých chlapců si začalo hrát na honěnou okolo prázdného a opuštěného kočárku, zachytávali se přitom za okraje a odtahovali jej, kryjíce se před chlapcem, který měl "babu". Fanynka je zahnala a odtlačila kočárek ke vchodu do domu, kde Joana bydlela, a utáhla brzdičku. Platil nepsaný zákon, že nic nesmělo být poškozeno nebo dotčeno, co stálo před dveřmi, do kterých to patřilo. Stále ještě držela v ruce školní magazín s vytištěnou svou povídkou.

 

Stanula vedle přibržděného kočárku a znovu se podívala na své vytištěné jméno. "Zima. Od Františky Nolanové."

 

Zároveň si přála něco udělat, chtěla, potřebovala udělat něco, obětovat něco, zaplatit nějak za to, že se na Joanu neusmála. Pomyslila na svou povídku; tolik na ni byla pyšná; toli dychtila ukázat ji tatínkovi, tetě Evě a tetě Sissy. Chtěla si ji dobře uschovat a navždy chránit, aby se na ni mohla dívat a stále prožívat ten krásný pocit tepla, radosti a uspokojení, když se na ni podívala. Kdyby ji někomu dala, zahodila nebo ztratila, neměla už možnosti ani prostředku, jak si pořídit nový výtisk. Vsunula magazín se svou vytištěnou povídkou pod podušku v dětském kočárku. Nechala jej tam otevřený na stránce své povídky. Zahlédla na sněhobílé podušce děťátka několik krůpějí krve. Viděla opět to dítě; tenounký pramínek krve na tvářičce; jak vztahovalo ručky k matce.

 

Fanynku zaplavila vlna bolesti, a když pomíjela, zanechala ji chabou a zesláblou. A druhá vlna se valila, dostoupila vrcholu a ustupovala. Fanynka si tápavě hledala cestu do sklepa domu, kde bydlela, sedla si do temného koutu na pytle a čekala, zatímco ji zaplavovaly vlny bolesti. Pokaždé, když se vlna vyčerpala a nová nabírala síly a tíže, Fanynka se chvěla. Seděla tam v napětí znehybnělá a čekala, až se vlny všechny přeženou. Až přestanou. Nepřestanou-li, zemře - bude musit zemřít."