Šíleně diskriminovaná šílená matička

(Z červnového deníčku jmenované)

Letos tak vzácné sluníčko nás vylákalo ven. Vlastně to nebylo ani sluníčko, ale potřeba zajít do knihovny pro knihy, jejichž obsah si potřebuji nasoukat do hlavy před jednou zkouškou (ne, není na vysoké škole, tam už jsem se zkouškami - nejmíň na dva roky - skončila).

 

Zaliti slunečním jasem, snaživí kopáči kopou výkopy. A frézují chodník. S kočárkem jsem prokličkovala mezi výkopy, děti vyzkoušely všechny provizorní můstky přes ně. Mladíkovi v reflexní vestě jsme se chystali vyhnout, ale zaútočil přímo.

 

"Dobrý den, vidím, že máte děti... To jsou míšenci?"

 

"Co myslíte?" přeptala jsem se.

 

"No, asi jo... Znáte Amnesty International?"

 

"Znám," přiznala jsem se.

 

Nenechal se vyvést z míry: "To je mezinárodní organizace, která se zabývá bojem proti bezpráví, politickému věznění, násilí na ženách..."

 

"A co potřebujete?" snažila jsem se to zkrátit.

 

"Já vám nejdřív řeknu, co Amnesty dělá..."

 

"Aha, nemůžeme to přeskočit? Já nějakou představu mám... Tak co potřebujete?"

 

"Tak když to všechno víte, tak já vám řeknu, co jsem vám měl říkat, a vy si vyberete... Víte, ona by se v otázce lidských práv měla angažovat Česká republika, ale ona to nedělá, vy jistě víte nejlíp sama jak je to tady s lidskými právy" (soucitný pohled na děti) "pro vás to tady musí být hrozný..."

 

"...ale ani ne" vstoupila jsem mu do řeči.

 

Nenechal se zviklat: "A co váš manžel, kde pracuje? A problémy nemá?"

 

"Ne, nemá..." podivila jsem se.

 

"Mluví česky?"

 

"No, mluví, už je tu šest let... A vy tedy ode mě chcete čas, nebo peníze?"

 

Ukázalo se, že pokud možno obojí, ale peníze hlavně a protože jednorázové platby na účet prý nechtějí a zpaměti neznám číslo svého účtu, nemohla jsem vypsat předtištěný souhlas k inkasu. (Nakonec ho asi ani nepodepíšu - trvalý příkaz bude Amnesty jistě taky stačit.) 

Když mi ten mladík, soucítící s barmskými politickými vězni, na závěr tak hezky popřál, abych nebyla diskriminovaná na pracovním trhu...

 

Knihy jsem sehnala; teď už jen přečíst je a zapamatovat si obsah. Půjde mi to o to líp, že mám navíc trochu volného času, který ušetřím vytíráním; Kakao definitivně přestal lézt a chůzi uznal za regulérní způsob přepravy. Ne že by dřív chodit neuměl - jen to považoval za hroznou nudu (?) a po několika krocích se vždycky rozhodl, že lezení bude lepší. Čas, vyšetřený (ne)mytím podlahy ovšem zase ztratíme venku, protože s rostoucí oblibou chůze u Kakaa klesá obliba sezení v kočárku a tím pádem se značně snižuje rychlost jednodětných přesunů - s Kakaem pěším to jde mnohem pomaleji než s Kakaem na kolečkách.  

 

Nejen díky chůzi (a běhu) je z nejmladšího člena rodiny konečně dítě, ne už miminko; staršími sourozenci stále opečováván (a ve školce obletován jejich spolužáky), začíná Kakao ostatním dětem doma také jít na nervy. Bezbřehá tolerance k miminku se vytrácí s tím, jak má "miminko" čím dál méně skrupulí nutit okolí, aby se chovalo po jeho. Kousajícího vzteklouna už proto pokousaný bratr občas plácne (jsa okamžitě peskován sestrou, jejíž trpělivost s nejmladším je takřka bezbřehá), a mladší z bratrů se staršímu mstí tím, že se od něj pak nechce nechat vodit za ruku nebo líbat ("ráno jsi mě plácl, tak mě večer nebudeš pusinkovat!").  

 

 

 

 

 

S Knoflíčkem mají společnou aspoň vášeň pro hygienu. Knoflíček je schopen čistit si zuby šestkrát za den - ne po každém jídle, ale pokaždé, když si vzpomene, a to je poměrně často. S koupáním je to podobné - mám co dělat, abych omezila jejich pobyt ve vaničce na "pouhé" dvakrát denně. V té dentálně hygienistické vášni Knoflíčka podpořila ještě série přednášek o ústní hygieně, kterou absolvovali ve školce. Listuje brožurou s nákresy zubního kazu a poučuje mě, že bonbony jsou nezdravé (jako kdybychom je kupovali!).  

 

Koupání v bazénu je ještě o několik stupňů oblíbenější, než koupání ve vaně (Miminko začala plavat) a výlety, kterých teď moc neabsolvujeme, už vyžadují důmyslné zabavení dětí po dobu cesty, jelikož naděje na usínání potomstva během jízdy dopravními prostředky vzala definitivně za své.  

 

 

Choť si nechal z Francie dovézt obrázkové knížky a slabikáře a noří děti do intenzivnějšího studia francouzštiny... a ony si to užívají (uf!). Zajímavé je, že Miminko, s bohatší slovní zásobou, francouzsky mluvit nechce, ačkoliv rozumí lépe, než Knoflíček, který ale zas francouzsky i mluví.  

 

Choťovo pracovní vytížení omezilo náš společenský život; museli jsme vypustit tradiční letní grilování u Písku (absolvovat pětihodinovou cestu v sobotu tam a v neděli zpátky s třemi dětmi, stanem a dalšími věcmi... to snad raději ne!) a spoustu jiného.

 

 

 

Společenský život dětí (na rozdíl od toho mého) moc neutrpěl - už i Kakao chodí na návštěvyk sousedům, a já, když jsem tam byla s ním, jsem pochopila, proč jsou tak dlouhé - děti, které u nás doma můžou skákat jen na trampolíně (od toho ji máme) u sousedů hopsají po posteli, stříkají sousedce šlehačku do ucha, zápasí se sousedovic dětmi a vůbec provádějí věci, které doma provádět nemůžou.   Uklidňuje mě jen to, že obliba je vzájemná a stejně jako děti klepou na sousedovic dveře, kdykoli jdeme ven nebo domů, volají sousedovic děti domácím telefonem k nám, kdykoli se zdá, že jsme doma a děti by mohly jít k nim. Ale stejně pořád čekám, kdy je konečně vyženou... :-)