Srovnávala jsem Afghánistán s Evropou.

A byla jsem hrdá, že jsem Afghánka.

Vynervovaný řidič nastoupil do autobusu, bleskově nastartoval a vyrazil. Při vší rychlosti ale nemohl zabránit tomu, že si voják přiložil k líci zbraň a začal střílet. Jedna kulka trefila do ledvin ženu, sedící vzadu. Byla těžce raněná a bylo jasné, že brzy zemře. Její sousedka vzala do náručí její děcko. Mohlo mu být tak osm měsíců a umírající už ho nedokázala udržet. Sousedka se obrátila na ostatní pasažéry: "Je tu nějaká žena, co kojí?" Krátce nato vstala jiná cestující, vzala si děcko na klín a starala se o něj, jako by bylo její vlastní. V první pákistánské vesnici dopravili umírající ženu do nemocnice.

 

Čerstvě adoptované dítě jelo s námi. Plakalo jako všechny děti, jistě hlady. Nám se však zdálo, že ví, co se stalo a pláče, protože jeho matka umírá. Všechny ženy v autobusu měly vlhké oči, nebo tiše plakaly. Než jsme ubohou raněnou vysadili, na chvíli jsme zastavili, abychom opět nabrali mladíky, kteří vystoupili před hranicí.

 

...Když jsme jeli dál po silnici, vedoucí podél pákistánské hranice, hodně jsem myslela na smrtelně zraněnou ženu. Srovnávala jsem svou zemi s Evropou a byla jsem hrdá na to, že jsem Afghánka. Adoptovala by Evropanka během třiceti vteřin neznámé dítě, bez papírů, bez požehnání úřadů, když by neznala jeho jméno a příjmení, ba dokonce ani pohlaví? Byla jsem hrdá na to, že jsem se narodila v chudé zemi, kde život ještě pokračuje zcela přirozeným způsobem, pouhou prostou otázkou "Je tady žena, co může kojit?"

 

Nafi Nassim se narodila v roce 1949 afghánskému otci - bývalému politickému vězni a diplomatovi - a tádžické matce. V rodině hluboce věřící čerpala Nafi přesvědčení, že je třeba všechny respektovat a vzdělání že je klíčem k právům - teorii, která se rozcházela s praxí, kterou viděla všude kolem sebe. Nafiin otec se v pokročilém věku bál, že po jeho smrti by strýcové mohli dceru nevhodně provdat. Dohodl se s ní proto, že jí - jako patnáctileté - vybere sám manžela, se kterým dohodne další možnosti Nafiina studia a pracovního uplatnění.

 

("Tak jsem unikla vězení, které musí snášet mnoho afghánských žen. Před školní správou jsme museli tajit, že jsem vdaná, protože vdané ženy se nesměly stýkat s neprovdanými děvčaty. Cizím lidem jsme tedy manžela představovali jako mého bratra.")

 

První těhotenství se Nafi podařilo načasovat tak, aby porodila o prázdninách, a s výborným prospěchem a nulovými absencemi žačky pak škola byla ochotna tolerovat i těhotenství druhé. V jedenadvaceti letech nechává Nafi děti v matčině péči, odjíždí studovat do francouzského Lyonu a po krátkém pobytu v Afghánistánu se do Francie znovu vrací, už jako zdravotní sestra. Odloučení od rodiny ale snášela ještě hůř, než omezení života ženy v asijské domovině: znovu odcestovala domů a začala učit ve zdravotní škole. Znalost francouzštiny ji předurčila k práci tlumočnice, ale Nafiiny styky s cizinci způsobovaly společenské a pracovní problémy jejímu manželovi. Když muž uvažuje o sebevraždě

 

("Od afghánského muže se očekává, že si na manželku dohlédne nebo si ji zavře doma. V žádném případě nesmí dojít k tomu, aby mu někdo předhazoval její chování. Je to otázka cti.").

 

rozhodne se Nafi, že odjede pracovat do Íránu. Tam ji zastihla zpráva o komunistickém převratu v Afghánistánu i začátek íránské islámské revoluce. Nafiin manžel Šaríf byl uvězněn a mučen, Nafi se vrátila do Afghánistánu, kde musela začít živit rodinu. Bez členství v komunistické straně - jehož podmínkou bylo udavačství - se ale žádná práce sehnat nedala, a vycestovat z komunistického Afghánistánu už nebylo možné. Sousedé si nahrávali rozhovoru, nikomu se nedalo věřit, učitelé posílali děti s magnetofony do ulic. V atmosféře teroru se ještě z vězení nakrátko vrátil Šaríf, aby posléze znovu zmizel - tentokrát už natrvalo. Demonstrace proti ruské invazi byly krvavě potlačeny, Nafiin syn společně s dalšími chlapci odeslán "na převýchovu" do Sovětského svazu a Nafi s dcerou Mariam se vydaly na strastiplný útěk ze země. ("Člověk buď dorazí do cíle, nebo zemře.") Své putování, hrůzy diktatur i věčného vykořenění popsala v knize Z Kábulu do Marseille (v češtině v roce 2003 vydalo nakladatelství Volvox Globator).

 

 

 

 

Během necelých dvou měsíců jsem poznala dvě revoluce, vedené ve jménu diametrálně odlišných ideologií. Byla jsem však překvapena, jak velmi se jedna druhé podobala. Všudypřítomná špionáž a udavačství, útisk, bída, nespravedlnost, pronásledování menšin vládou - to všechno bylo absolutně srovnatelné. ...

 

V celém Teheránu zuřila občanská válka. V nemocnici a venku ve městě. V nemocnici jsme přijímali raněné. Venku bylo třeba, stejně jako v Kábulu, dodržovat zákaz vycházení. A přes den se na ulicích střílelo. Viděla jsem čtyři lidi, kteří takto přišli o život. "Drogově závislí," tvrdili o nich strážci revoluce, pásdárání. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří u sebe měli trochu nějaké omamné látky - možná je však z toho jen obvinili a vůbec to nebyla pravda. Viděla jsem, jak brutálně byly veřejně zbičované ženy, obviněné z cizoložství. Skutečně se dopustily nevěry, nebo se to jen předpokládalo? Na tom nezáleželo. Kdo je udal? Jejich manželé? Z toho pomyšlení mi bylo zle. ...

 

Na ulicích se denně odehrávaly nesnesitelné věci. Pochopila jsem, že v Kábulu barbarství zřejmě ještě nedosáhlo hranic. Tam byli lidé mučeni a popravováni za zdmi věznic - nikoho zatím nenapadlo, že by se to mohlo dít zcela veřejně, aby se davy přihlížejících pobavily a děti poučily.

 

Práce zdravotní sestry ve fundamentalistické nemocnici není právě snadná. Určité ošetřovatelské úkony, které by se jinde prováděly zcela samozřejmě, byly kvůli fundamentalistické prudérnosti mimořádně komplikované. Jako žena jsem se například nesměla starat o pacienty po operaci prostaty nebo kýly, nesměla jsem mužům zavádět katetr ani ošetřovat poranění v oblasti genitálií. Mezi školeným zdravotnickým personálem bohužel nebyli žádní muži. Musela jsem tedy ústně vysvětlovat příslušný postup pomocným silám, které absolvovaly jen jakýsi "rychlokurs". Při těchto surrealistických školeních jsem črtala rukou ve vzduchu penis a popisovala, jak se zavádí sonda do močovodu.

 

Jednou bylo třeba zavést katetr pacientovi, jenž právě podstoupil operaci prostaty. Je to dost těžké i pro zkušenou sestru, pokud nepracuje velmi dlouho na urologii. Pomocný zdravotník muže doslova mučil. Za dveřmi jsem slyšela, jak ten ubožák křičí, ale nesměla jsem zasáhnout. Nakonec pomocník vylezl ven se sondou plnou krve a chtěl po mně novou. Znovu jsem mu vysvětlila potřebné hmaty a svěřila mu novou sondu. Celý scénář se opakoval. Znovu bolestné výkřiky, znovu se objevil pomocník s krvavou sondou.

 

 Šla jsem do pokoje a zeptala se pacienta, staršího muže, zda mohu zůstat, abych pomocníkovi radila. Souhlasil. Krok za krokem jsem tedy pomocníkovi vysvětlovala, jak má postupovat. Konečně se mu podařilo katetr zavést. Kolik bolesti by bylo možné pacientovi ušetřit, nebýt falešného studu!

 

Nemocní a ranění však - ať už z přesvědčení, nebo z opatrnosti - předsudky nemocnice sdíleli. Chirurgovi, který prostatiky operoval, se vůbec nezamlouvalo, že se s jeho pacienty tak špatně zachází. Každý den jsem ho doprovázela při vizitě. Velmi dobře věděl, že ti lidé trpí mnohem víc, než je nutné. Z mých pohledů a několika neopatrných poznámek pochopil, že mohu dělat všechno, ale předpisy vedení mi to nedovolují. Nakonec si mě vzal stranou: "Něco přece jen udělat můžete. Využijte času po operaci, kdy pacienti ještě nejsou při vědomí.  Zamkněte dveře a tajně proveďte první pooperační vyšetření. Tak to bude vyřízeno korektně." Poděkovala jsem mu a zachovala se podle jeho pokynů. Cítila jsem se ale hrozně, když jsem se musela schovávat a zamykat, jako by se snad jednalo o něco zavrženíhodného.

 

Mé vztahy s chirurgy a jinými lékaři byly výtečné. Všichni byli nesmírně kompetentní, tolerantní a lidští. Skuteční lékaři. Nikdo z nich mi nedal pocítit, že na mužském oddělení nemám co pohledávat. Velmi rychle jsem si získala jejich důvěru a přiznali mi hodnost hlavní sestry. Rozhodnutí, která bylo třeba učinit rychle mezi dvěma vizitami, přenechávali na mně.

 

Ředitel nemocnice mi však tak nedůvěřoval. Byl, jak už jsem řekla, příbuzný Chomejního, nosil velký černý kabát a  černý turban, znamení Prorokových následovníků. Jednoho dne si mě nechal zavolat. Hovořil se mnou a díval se přitom na podlahu, ani na mě nepohlédl. "Má sestro, nejste zahalená podle předpisů. Váš oděv je neslušný."

 

Chvíli jsem přemýšlela. Nemocniční oblečení na mysli mít nemohl. bílý plášť, sahající až na zem, s příšerně nepraktickými rukávy. V práci jsem chodila tak zahalená, že mi nevykukoval ani vlásek, límec jsem měla zapnutý až ke krku. Muselo se tedy jednat o oděv, který jsem nosila cestou z Essiho domu do nemocnice a zpátky - hlavně o černé šaty s malými fialovými kytičkami. Oblékala jsem si je vždy, když jsem šla do města. Byly velmi dlouhé, takže se pod nimi schovaly moje tenisky. O závoj určitě nešlo: ve městě jsem ho nosila zcela důsledně, z úcty k novému obyčeji mé hostitelské země. Navíc jsem nechtěla mít problémy s pásdárány, kteří netolerovali jediný vyklouzlý pramínek vlasů. Zvolila jsem však dlouhé šaty, které mi byly milejší než neforemné široké dlouhé kalhoty, doporučované jako jednotný oděv. Mimochodem, pod čádorem je skoro nebylo vidět. Brzy se však staly povinným oděvem.

 

Šaty, jež onoho ctihodného muže tolik pohoršily, byly z látky, z níž se všude na světě šijí šaty a zástěry pro stařenky. Nikde kromě Íránu ji ženy nenosí dřív než v šedesáti. na něj to však bylo moc. Připadal si "provokovaný". Já jsem ale byla přesvědčena, že jsem zcela v právu.

 

Domnívala jsem se, že jsem minimálně stejně dobrá muslimka, jako on a že už jsem udělala dost, abych respektovala zvyky země, která nebyla mou, ale která mě přijala jako hosta.

 

Odpověděla jsem mu se slzami v očích - nedokázala jsem je zadržet, tak napjaté jsem měla nervy v důsledku neustálého přepracování: "Jsou zdejší muži tak slabí, že je zneklidní obyčejné šaty? Kam jste se to dostal, když vás provokují malé fialové kytičky?"

 

Protože mlčel, odvážila jsem se učinit ještě další krok od morálky směrem k teologii: "Jste věřící stejně jako já. Myslíte, že Bůh udělal chybu, když stvořil ženu?" Protože neodpovídal, ponechala jsem ho jeho meditacím. Už mě nikdy nenapomenul. Dbala jsem na to, abych byla neustále zahalená - ostatně jako dosud - ale neponížila jsem se tak, že už bych si šaty s fialovými kvítky nevzala na sebe.

 

Poznala jsem Írán, když byl ještě u moci šáh. Protože jsem tu pracovala celé dva roky, znala jsem sociální nerovnost, nespravedlnost. Po šáhovi se mi nestýskalo o nic víc, než po afghánském králi nebo Daúdově vládě. Jedni jako druzí prokázali takovou slepotu, aroganci a pohrdání, že nad jejich osudem skutečně není proč plakat. Ale v jednom ohledu se mi Islámská republika Írán zdála neskutečně zastaralá a nesrovnatelně amorálnější než předchozí režimy: mluvím o situaci žen.

 

Za šáhova režimu se mohly ženy v Teheránu oblékat jako Evropanky. Nikdy jsem však v té době neslýchala nevhodné poznámky a nemusela se bránit proti nevhodným nebo dokonce agresivním gestům. Teď se však zdálo, že chtivost mužů narůstá stejnou měrou, jakou ženy ztrácejí svobodu.

 

V autobusech během islámské revoluce byly ženy zahalené, ale co všechno musely vydržet! Muži se je neustále snažili osahávat, hladit, štípat, otírat se o ně, šeptat jim do ucha všechno možné. I když byla v autobusech zvláštní oddělení pro muže a pro ženy, využívali muži každičkou možnost zběžného kontaktu při nastupování a vystupování. ...

 

Ztratili snad obyvatelé Teheránu paměť? Nevšimli si, že se chování sexuálně posedlých a perverzních jedinců zhoršilo přesně ve chvíli, kdy došlo k prvním opatřením, jež měla údajně ženy chránit? Žena už si nemohla dovolit cestovat autobusem, i když byla zahalená. A když si vzala taxi, často zjistila, že taxikáři trpí stejnou nemocí. Bylo jen málo výjimek...

 

Taxikáři se chovali stejně jako obchodníci, jakmile se s nimi člověk ocitl v obchodě sám. "Nechám vám tohle nebo tamto zcela zdarma, když..." Jeden by si řekl, že velkou většinu mužského obyvatelstva posedlo sexuální šílenství a náboženské pokrytectví zároveň. Ženy, jež byly absolutně naivní, si všimly změny a lobbovaly za fundamentalistická opatření, jež je údajně měla "chránit". A ještě ke všemu se tvrdilo, že celé to divadlo se děje jen proto, že se mnohé ženy chovají "provokativně", dokonce i když jsou zahalené od hlavy až k patě. Ženy, jejichž tvar těla ani nebylo možné rozeznat, z nichž nebylo možné zahlédnout ani kousíček kůže!"