Nemůžu se stát prostitutkou.

Ani to mi nevyšlo. Ale aspoň jsem pochopila, proč lidé neradi zaměstnávají matky malých dětí.

Ani Mirindův názor, že studující matka na mateřské/rodičovské je v rodičovských kvalitách rovna usilniční cikánské šlapce, zveřejněný pod Cheorchiiným článkem o plotu koupeném za porodné mě neodradil od toho, abych se přihlásila do podzimního kursu. Poslala jsem přihlášku se životopisem a radovala se, když mi přišla pozvánka na test a pohovor. Nu, mezi první stovkou jsem, tak teď ještě dostat se mezi první dvacítku...

 

"Ale jak bychom to pak udělali, vždyť ten kurs je v Praze?" tázala jsem se Chotě, když první euforie pominula.

 

"No co, dovolené mám ještě dost," hýřil optimismem Choť, a rodiče a příbuzní se mě vyptávali: "Tak kdy přijedeš? ... Děti ti pohlídáme," plánovala maminka, a i když mě přepadaly jisté pochyby o tom, kterak má nepohyblivá osmdesátiletá maminka a stejně starý tatínek hodlají několik hodin zvládat péči o dva předškoláky a batole, udolalo mě jejich odhodlání, ukolébal mě jejich optimismus. Jiných možností beztak nebylo - Choť, zastupující dovolenkujícího se kolegu, z práce děti nepohlídá.

 

"Udělejte si na zkoušky dost času," psali mi v pozvánce. Dost času? To jsou tři hodiny, nebo třináct hodin?

 

Zeptala jsem se - ne že bych chtěla nějak otravovat, víte, ale potřebuji znát aspoň přibližné časové rozpětí, kvůli hlídání... Paní , která měla příjem nových studentů na starosti, byla chápavá a vstřícná. "Vezmeme vás mezi prvními, ale dvě hodiny to zabere," skoro se omlouvala.

 

Dvě hodiny test, dvě hodiny cesta, to zvládnou, zaradovala jsem se.

 

V předvečer onoho dne narolovala jsem oděvy do batohu, další věci nacpala pod kočárek, zmobilizovala děti a jaly jsme se přibližovati ku Praze. Potomstvo, cestou usnuvší, jsem v cíli nastrkala na rozložený gauč, naposledy prolistovala přehled českých dějin, pročetla fakta o Evropské Unii (navěky poučena vlastním maturitním zážitkem, kdy jsem měla dokonale nastudováno dvacet devět otázek ze třiceti a vylosovala jsem tu třicátou) a vmáčkla se pod peřinu k dětem.  

 

Rozbřesk mě zastihl lehce pochybující.

 

Sestra odletěla na safari do Tanzánie.

 

Sestřin pes (postarší a bezdětný), rovněž deponovaný u našich rodičů, s nevrlou tváří prchal před batoletem, které se ho snažilo chytit za ocas a dělat s ním spoustu příšerných věcí, které obvykle beztrestně dělá s naší kočkou (taktéž postarší, ale zasloužilou matkou, která má s miminy všeho druhu nebeskou trpělivost). 

 

Žehlila jsem si tričko a snažila se batole udržet co nejdál od psa. Batole se prohráblo psí konzervou a otřelo si tlapky do mých krémových kalhot, ve kterých jsem na zkoušku hodlala jít. Po půlhodině čištění se z hnědých mastných skvrn staly už jen mastné mokré skvrny. Jiných kalhot s sebou nemajíc, mávla jsem nad svou skvrnitostí rukou. Víc starostí mi teď dělaly různé nástrahy na dítě, jimiž se v denním světle dům a zahrada mých rodičů přímo hemžily.

 

Neuzavíratelné schody.

 

V prvním patře přelezitelné zábradlí s možností volného pádu do meziprostoru.

 

Na každém čtverečním metru zahrady a dvora nejméně jedna krabice nebo láhev hnojiva, pesticidu, herbicidu nebo postřiku proti plísním.

 

V kuchyni ve výši kotníků volně ložené láhve s hydroxidem sodným a desítkami čistících prostředků, ve výši dětských očí pak různé bodce, vidlice, kuchyňské nůžky a nože.

 

Jinde zas prášky na prádlo, strojní olej, přípravky do myčky nádobí.

 

Před domem rezavá ozubená kola, železné stoly hranatých hran, volně naskládaná prkna s vyčnívajícími hřebíky.

 

Durman, zlatý déšť, tis a konvalinky.

 

A pes, který už na pouhé zjevení batolete začínal reagovat ceněním zubů.

 

"Dáme ho do kočárku a bude venku," malovala si maminka hlídání batolete.

 

"Do kočárku? Vždyť tam nevydrží ani deset minut po cestě do školky, a aby v něm seděl čtyři hodiny, to byste ho museli přikurtovat," rozmetávala jsem mamince iluze. "I normálně na něj musíš vidět šedesát vteřin každou minutu, a zvlášť tady, kde to na děti opravdu vybaveno nemáte... Očkovací průkaz ti tu k tomu psovi asi nenenchali, co?"

 

"Ne, ale jejich veterinář by nám určitě dal potvrzení," počítala i maminka se vším, a mně ještě probleskla hlavou vzpomínka na moje občasné telefonáty, kterými jsem oblažovala lékaře toxikologické linky do doby, než jsem se naučila vyrobit dětem bezpečnou domácnost a jediným pohledem odhalit potenciální hrozby otrav a úrazů.

 

"Šedesát vteřin každou minutu" jsem nedodržela ani já. Než jsem si přetáhla přes hlavu tričko hodící se k flekatým kalhotám, batole vylezlo na knihovnu a spadlo z ní. Batole jsem posbírala a začala se rozmýšlet, je-li mi milejší test všeobecných znalostí, nebo živé děti.

 

Konejšíc plačící batole, zaslechla jsem další pláč. Vlastně - nejdřív ránu, pláč až potom. Starší dítě spadlo ze schodů... Zatímco jsme čekali na převoz do nemocnice, aby mu sešili roztržené obočí, psala jsem té ochotné paní zprávu o tom, že na ty za hodinu začínající zkoušky, omlouvám se, vůbec nepřijdu...  

 

A došlo mi, proč nikdo nechce zaměstnávat matky (svobodné otce). S každým dítětem ve vlastní péči totiž vzrůstá pravděpodobnost nepředvídaných komplikací bránících rodiči... v čemkoli.

 

Nu což, aspoň zůstanu morálně nad "cikánkou čekající kunčofta u silnice"...