Co nevěřící nechápou

Mám ráda komentáře pod články.

Někdy ukážou, že čtenář pochopil, co měl autor na mysli, někdy to čtenář vyjádří dokonce ještě lépe, než se to podařilo v článku. Někdy se diskuse rozeběhne úplně jiným, třeba rovněž zajímavým směrem... ale vždycky, ať už je v ní cokoli, obohatí o poznání pohledu a chování jiných. A často, aspoň mě, přiměje k zamyšlení. Třeba tady - diskutující je přesvědčen, že

 

"Ženu právem víc zajímá, jestli ji muž miluje, dává to najevo, zajímá se o její problémy, sdílí se s ní, je s ní nejen jedno tělo, ale i jedna duše. Pak ji teprv zajímá, jestli uživí rodinu, zabezpečí různé věci, je dobrý pracovník v zaměstnání. Prvně jde o vztah, pak jde o činy. U Boha to je stejně, jde o vztah, potom až o činy. Čin má svou cenu, která je odvozená od vztahu k Bohu, touha ho potěšit, líbit se mu. Má jistě i cenu pomoc lidem. Je totiž psáno, že není možné milovat Boha, kterého nevidíme a nenávidět své bratry, které vidíme. Ale právě zdravý vztah k Bohu přináší zdravý vztah i k lidem a ke všemu."

 

Převracím slovíčka ze všech stran. Nejdřív jako žena. Vzpomínám na to, jak jsem se v mateřské školce zamilovala do "spolužáka", protože měl krásně modré oči.

 

Jak jsem se v první třídě zamilovala do kluka, co chodil do třetí, protože byl galantní a rytířský (a navíc jsem se mu líbila!).

 

Jak jsem se ve druhé třídě zamilovala do dalšího, který byl... prostě nádherný, a navíc mu šel tělocvik (a jak jsem pak zbývajících šest let základní školní docházky musela šilhat, protože, bohužel, neseděl přede mnou, ale za mnou).

 

Ve čtrnácti letech jsme ze základní školy vyšli... a já se zamilovala do mladíka, který uměl opravit auto, zavést elektřinu, sehnat džíny, zprovoznit motorku, zabít nepřítele nunčakami, uvařit fantastický (f-a-n-t-a-s-t-i-c-k-ý!) oběd, opravit hodinky, vyžehlit košili, vyřezat obraz do dřeva a ušít mi šaty k maturitní zkoušce. Od té doby jsem se, více nebo méně, podobných vzorů držela.  

 

K čemu by mi byl muž, který mě miluje, trhá na louce kvítí, naslouchá mým problémům a "je se mnou jedna duše", kdyby mu ručičky šly dozadu, uživit rodinu nebyl schopen a o práci se nezajímal? Mohla bych s takovým mužem žít, mít s ním děti? Ne ne, mě to, jaký má muž charakter a jaký je v práci, zajímá dřív než to, jestli "mě miluje a je se mnou jedna duše".

 

Pokud mě miluje líný mizera, je to jeho právo, ale osobně se na tom účastnit nebudu.

 

Ovšem já také nejsem Bůh; mně by se, narozdíl od Boha, mohlo klidně stát, že jednoho dne bude na (případném) líném mizerovi záviset budoucnost má i potomků (zapomeňme, zde, na chvíli, na vyšší moc). A proto, pragmatická, kladu v partnerství vztah přinejmenším na roveň činům, ne-li až za ně. Pokud je partner pracovitý z lásky ke mně, bude mi to lichotit. Ale pokud bude pracovitý a zodpovědný "od přírody", budu se cítit lépe, protože budu vědět, že i kdyby láska opadla, případné společné děti nebudu mít na krku sama.  

 

Se vztahem Boha a věřícího je to jinak. Bůh, Věčnost ani Pravda lidskou víru nepotřebuje. Je "jedinečný, sám o sobě věčný..." a bude existovat i bez věřících. Bůh se nemusí strachovat, že onemocní a Někdo ho bude muset opatrovat něcím prostřednictvím, nebo že zemře a jeho potomstvo zůstane na světě v opatrování někoho, kdo si neudrží zaměstnání. (A, ne, nepovažuji za moudré spojovat život s milujícím ničemou a zároveň spoléhat (jen) na milost Boží či na štěstěnu. Už jinde jsem psala, že takhle víra v mém podání nevypadá.)  

 

Závisí hodnota činu na vztahu k Bohu? Vždycky? Je desetina výplaty, vhozená v kostele do kasičky "na Haiti" cennější, než cesta nevěřícího lékaře na pomoc trpícím ve válečné zóně či epidemii nebezpečné infekce na jiném kontinentu?  

 

Je "zdravý vztah k lidem" podmíněn hlubokým vztahem k Bohu, nebo je to (i?) naopak?  

 

Ptala jsem se kdysi známého, velmi zbožného muže, zda by se tolik snažil, zda by byl ve svém úsilí tak vytrvalý, kdyby Bůh nesliboval žádnou odměnu. Žádný Ráj. Žádné Zmrtvýchvstání. Žádné Vzkříšení, žádné Spasení. Nic. Zamyslel se a řekl, že ne.  

 

Nechci obchodovat s Bohem, ani s vírou. Pokud něco dělám, dělám to z přesvědčení. Z Lásky. Z Věrnosti či snad loajality. Ne za odměnu. Vážit lidské skutky a lidské duše lidem nepřísluší.

 

Jen na to my, vírou obdarovaní, často zapomínáme.