Povinnost vzpomínat

Dívka dojedla a spořádaně složila talíře na dřevěný tác. Pak nadzvedla šaty, sundala si kalhotky a nechala si je v ruce, a bez úsměvu se obrátila ke mně. "Mám si lehnout, nebo jak?" zeptala se. Napřed jsem nerozuměl, a potom, polekaná mou odpovědí, v sebeobraně - a pořád bez úsměvu - řekla: "Lidé mi nedají bez toho najíst..."

Anne Applebaum, narozená v roce 1964 ve Washingtonu, má zkušenosti s prací v redakcích mnoha periodik zvučných jmen: Washington Post, Spectator, Evening Standard, Daily Telegraph, Sunday Telegraph, a její články vycházejí v desítkách dalších po celém světě. V roce 1995 vydala svou první knihu, Between East and West: Across the Borderlands of Europe a o osm let později k ní přidala další: Gulag, A History, v níž zúročila svůj dlouholetý výzkum sovětského trestního systému.  

 

U nás kniha vyšla v roce 2004 pod názvem Gulag: Historie

 

 

Na zhruba pěti stech stranách se tak i českému čtenáři dostává základního přehledu o pracovních táborech a jejich proměnách v čase i různých politických systémech  a důkazů, že v Sovětském svazu ani to nejjistější nebylo jisté: že v některých letech na tom běžní občané nebyli o mnoho lépe, než trestanci na nucených pracech, a že stejně jako existovaly gulagy, v nichž vězňové dostávali relativně dobrou stravu a teplé oblečení a navíc byli za práci placeni, existovaly i jiné, kde znásilňování, mučení, vraždy a smrt hladem byly na denním pořádku.

 

"Ke standardním metodám  zločineckých útěků patřil kanibalismus. Dvojice zločinců se předem dohodla na útěku s nějakým třetím mužem (tj. "masem"), který byl pro ty dva na cestě určen za potravu.

 

Buca také líčí soud s profesionálním zlodějem a vrahem, který ještě s dalším kolegou uprchl společně s táborovým kuchařem, jenž byl jejich "chodící zásobou":   Nebyli první, kdo ten nápad dostal. Máte-li velkou komunitu lidí, kteří nesní o ničem jiném než o útěku, pak nevyhnutelně budou probírat každý možný prostředek, jak to udělat. "Chodící zásoba" je vlastně tlustý vězeň. Kdyby to bylo nutné, můžete ho zabít a sníst. A dokud ho nepotřebujete, nese vám "jídlo" sám.  

 

Ti dva provedli, co si naplánovali - zabili kuchaře a snědli ho - ale neodhadli délku cesty. Začali mít znova hlad: oba v hloubi duše věděli, že kdo první usne, toho ten druhý zabije. A tak oba předstírali, že nejsou unavení, a celou noc si vyprávěli historky, přičemž se navzájem ostražitě pozorovali. Staré přátelství jim znemožňovalo otevřeně na druhého zaútočit nebo se přiznat ke vzájemnému podezření. 

 

Nakonec jeden přece jen usnul. Druhý mu podřízl hrdlo.

 

Chytili ho, jak říká Buca, o dva dny později, a měl v pytli kusy syrového masa."

 

Při popisech skutečnosti kniha nechává téměř vždy promlouvat skutečné svědky, a o to působivější je.

 

"Dávno jsem přestal otáčet stránky svazku, ležely vedle mne víc než hodinu nebo dvě, a jejich obsah byl čím dál víc deprimující. Můj hlídač (archivář KGB) už začal významně pokašlávat a dívá se na hodinky. Je na čase jít. Nemám tady už co dělat. Odevzdal jsem svazky, a ty znovu nedbale dopadly do nákupní tašky. Jdu dolů po schodech, prázdnými chodbami, míjím stráže, které ani nechtějí vidět moje papíry, a vycházím na Ljublanské náměstí.

 

 

Je teprve pět hodin odpoledne, ale už je skoro tma a vytrvale padá jemný, drobný déšť. Budova zůstává za mnou a já stojím venku na chodníku a lámu si hlavu co dál. Jak je strašné, že nevěřím v Boha a nemohu jít do nějakého klidného kostelíku,  postát v teple svíček, podívat se do očí Krista na kříži a říkat a dělat věci, díky nimž je život snáze snesitelný věřícím...

 

Sňal jsem kožešinovou čepici a po tváři mi stékají kapky deště nebo slzy. Je mi dvaaosmdesát, stojím tu a prožívám to všechno znovu... Slyším hlasy Oksany a její matky... Pamatuji si je a vzpomínám na ně, na každou z nich. A když už jsem zůstal na živu, je mou povinností pamatovat a vzpomínat..."