Počátky západosúdánské civilizace

Geografický Súdán se táhne od pobřeží Atlantského oceánu přes celou Afriku až k Etiopii, a sahá od Sahary až k pásu pralesů na jihu. Západní a střední část této oblasti jsou kolébkami nejstarších subsaharských státních celků a víceméně jednotné "súdánské civilizace", kterou s malými obměnami sdílejí všechny národy na tomto území usazené.

Súdán se po dlouhou dobu obešel bez pěstování zemědělských plodin; vydatné dešťové srážky a příznivé klima umožňovaly lidem žít lovecko-sběračským způsobem života až do 3. tisíciletí př.n.l., kdy nastalo vysychání, a pastevecké populace se musely přesunout na jih.Ve 2. tisíciletí př.n.l. už se domestikovaný dobytek pásl na řece Niger a u Čadského jezera, kde mezitím porosty prořídly natolik, že poklesl i počet much tse-tse, přnášejících na dobytek spavou nemoc.

 

Zatímco do Egypta dorazilo domestikované obilí z Předního východu už v 6. tisíciletí př.n.l., africké podnebí nedovolovalo šířit pěstování pšenice a ječmene dál na jih. Až o pět tisíc let mladší jsou archeologické nálezy dokládající šlechtění (dochanu a čiroku) v Mauretánii a Mali. Skot byl oproti tomu pod Saharou domestikován ještě dříve, než se tak stalo v Asii - krávy tu chovali zřejmě již před jedenácti tisíci lety.

 

Zřejmě již ve 2. tisíciletí př.n.l. začali obyvatelé západního Súdánu zpracovávat železnou rudu. Okolnosti vzniku tavebních technologií nejsou dosud zcela jasné - původní předpoklady, že metody tavby železa sem přišly z nilského údolí, byly vyvráceny po zjištění, že některé súdánské nálezy jsou o stovky let starší a že se súdánské tavící pece i systém tavby odlišují od egyptských - subsaharské tavící pece využívají jiné měchy a  předehřátý vzduch. Byly zde nalezeny i pece zcela odlišného typu: vysoké a bez měchů, profitující ze samovolného proudění vzduchu skrze otvory kolem základny.

 

Výroba železa s sebou přinesla zdokonalení nástrojů i společenskou stratifikaci; technologické postupy užívané při tavbě byly střeženým rodinným a posléze skupinovým tajemstvím - kováři získali u mnoha etnik výlučné postavení, spojené s magickými povinnostmi (obřízka, příprava mrtvých k pohřbu apod.). Nejen nástroje byly dokonalejší - málokterý vynález používá lidstvo jen k mírovým účelům, a tak se železo začao používat i k výrobě zbraní. Početnější kmeny si podrobovaly ty slabší, byl položen základ vzniku větších společenských celků.

 

V severní Africe se v té době rozšířil chov zdomácnělých velbloudů, a nomádské berberské kmeny se tak mohly přiblížit k černošským populacím na jihu. V 1. tisíciletí našeho letopočtu už mezi Berbery a zemědělsky produktivními sahelskými populacemi probíhal čilý obchod: zemědělci měnili své texilní výrobky, obilí, keramiku a metalurgické produkty za maso, mléko, kůže a sůl.

 

Berbeři se nezasloužili jen o ekonomickou výměnu - jejich nájezdy na černošské vesnice s sebou přinesly potřebu formování obrany. Jednotlivé vesnice se spojovaly a při hledání lepších metod obrany postupně vznikaly organizační základy států, umožňujících lepší využití obchodních možností i dokonalejší protiberberskou defenzívu.

 

 

Podrobnější informace v češtině:  Ivan Hrbek: Dějiny Afriky (kniha první); Viktor Černý: Lidé od Čadského jezera