Mužoženy

Čtyři stíny se rozháněly lopatami. Nepadlo mezi nimi jediné slovo; všechno důležité si řekli v autě cestou sem. Každý hluk navíc by mohl přilákat nějakého všetečku, zvědavého, co se to na poli děje uprostřed noci.

 

Konečně byla jáma dostatečně hluboká. Dva z kopáčů do ní překulili dlouhý, v kusu látky zabalený předmět. Hrudky hlíny padající z lopaty šustily o provizorní rubáš.

O týden později, 31. srpna letošního roku, přiběhl za Samoumem Fayem vyděšený pasáček: na Fayově poli našel lidské tělo! Rolník neváhal a informoval baolskou policii a hasiče. Mrtvola putovala do márnice, a její totožnost nezůstala tajná dlouho: ten, kdo měl odpočívat na poli nedaleko Diourbelu, byl Serigne Mor Mbaye Gueye z dakarského předměstí Fass Mbao.

Četníci brzy odvedli k výslechu syna, bratrance a dva z bratrů zemřelého. Nikdo z nich nezapíral.

 

Meningokoková infekce připravila Serigne Mora Mbaye o život krátce před jeho šedesátými narozeninami. Naneštěstí pro něj se tak stalo jen půl roku po té, kdy jeho o mnoho mladší jmenovec - také homosexuál - figuroval v aféře "petit-mbaoské svatby gayů". Tehdy časopis Ikona zveřejnil popis a fotografie z oslavy, která se konala v jednom z hotellů v příměstské oblasti.

 

Několik osob bylo zatčeno poté, co vyhrožovaly autorovi článku smrtí, a mládež z Petit Mbao pořádala tažení na (nepřítomné)  homosexuály: "Jsme uráženi tím, co se o naší vesnici píše. My tady ctíme naše hodnoty, ctíme tradice. Jsou věci, které u nás neznáme. Mezi námi není žádný mladý homosexuál, známe se všichni, a nikdo z nás takové věci nedělá. Jediné, co můžeme říct je, že ti lidé nejsou odsud z Mbaa. Nikdo takový tu nebydlí. A nikdo z Petit Mbaa to neschvaluje ani jim nepomáhá. Takové věci my známe jen z televize a z novin," vyjadřovali se.

 

Vlna rozhořčení se pozvedla v celé zemi: policie musela rozehnat nepovolenou "demonstraci proti homosexualitě", a rozhlasové stanice byly zahlceny telefonáty posluchačů, žádajících vládu  i spoluobčany o přísné zákroky proti takovým "z Evropy importovaným zvrhlostem, které v naší kultuře neznáme".

 

Mladíci, kteří se na fotografiích v Ikoně objevili, byli na několik dnů zatčeni, podrobeni testům na HIV a po propuštění, které řadové občany rozlítilo, raději uprchli do zahraničí - do Gambie, Spojených Arabských Emirátů, Jihoafrické republiky a Spojených států - aby tam počkali, až se bouře přežene.

 

Pozůstalým po Serigni Mbayovi, zvyklými na nepříjemnosti (před několika lety jim kdosi podpálil dům)  už nepomohlo, že prohlašovali, že zesnulý se už s homosexuály dávno nestýkal a žil pořádaným životem konzervativního muže - obyvatelé Touby, kam rodina nechala mrtvého převézt, hlídkovali na hřbitovech, aby tam Serigne Mbaye nemohl spočinout.

 

Ani žádná z dalších obcí, na které se rodina Gueye obracela, nechtěla mrtvého na svém hřbitově. Milosrdný náboženský vůdce z Guinguinea, který s pohřbem Serigne Mbaye na spravovaném území souhlasil, svůj slib musel kvůli odporu tamních obyvatel zase odvolat.

 

Pokus pohřbít "nežádoucí mrtvolu" na poli byl, jako porušení pohřebních zákonů a hygienických nařízení, potrestán dvěma až šesti měsíci odnětí svobody a pokutou od padesáti tisíc do sta tisíc západoafrických franků. Tento trest byl všem čtyřem provinilcům vzápětí snížen na jeden měsíc ve vězení.

 

Tělo Serigne Mbaye, už ve značném stupni rozkladu, bylo pohřbeno v jakési vesničce (tvrdí dobře informované zdroje), nebo ve společném hrobě obětí senegalsko- mauretánských nepokojů (píše se v tisku - prý proto, aby se lidé uklidnili a nepátrali po tom, kde Serigne Mor Mbaye opravdu leží).

 

Wolofština nemá zvláštní název pro homosexuály - je, transsexuály i transvestity označuje (kromě pejorativních názvů) jediným slovem: goorjigeen, mužožena. Lidé mezi nimi nerozlišují. Přestože homosexuální styk je od roku 1965 v Senegalu trestný, bývalo vystoupení mužožen vítanou a neodmyslitelnou součástí všech větších oslav, svateb a křtin. Mužoženy doprovázely leckterou z tradičních zpěvaček (a dodneška doprovázejí mnohé ženské hudební hvězdy), přátelily se s politickými špičkami; být známou mužoženou znamenalo, přes obecné opovržení,  mít konexe na nejvyšších místech a snadný přístup k penězům.

 

S nástupem onemocnění AIDS a zviditelňováním homosexuálů se situace změnila. Senegalští sociologové, v souladu s veřejným míněním, obviňují z "rozšíření homosexuality" turismus, úpadek národních hodnot a materialismus mládeže. Většina transsexuálů své pocity skrývá, a dobře ví proč - Alioune Niang, který se od dětství prohlašoval za dívku, byl v sedmnácti letech umístěn do výchovného ústavu.

 

Společenská stigmatizace je horší, než možný trestní postih, který obvykle bývá pod spodní hranicí určenou zákonem a většinou nepřesáhne několik měsíců odnětí svobody. Vede bohužel k tomu, že mnozí homosexuálové se odmítají přihlásit ve v Senegalu legálně působícím sdružení, které rozdává kondomy, zajišťuje testy na HIV a zprostředkovává  informace o bezpečném sexu. Přitom téměř 22% senegalských homosexuálů je nositelem viru HIV, oproti pouhým 0,7% nakažených ve zbytku populace.

 

Odsuzující veřejné mínění, tlak příbuzných a rodina s dětmi jako hlavní společenská hodnota má ale za následek to, že víc než 90% senegalských mužožen má pohlavní styky i se ženami (ať už manželkami nebo přítelkyněmi).