Sárinka

Obklopená davem, v němž jsou i ženy, utrpěla šťouchanec holí od přihlížejícího gentlemana. Přichází štípanec od jedné z přítomných dam. Další divačka používá své paraple, aby vyzkoušela, zda je na Sárince všechno "pravé".

Vystavena ponižujícímu zacházení, nemůže se týraná bránit - její hněv je tlumen prostředky, které má krotitel a vystavovatel k dispozici.

S pasem na jméno Saartjie (Sárinka) Baartmanová připlula v roce 1810 mladá sánská žena do Londýna. Alexandr Dunlop, který dvacetiletou Křovačku v její domovině najímal pod příslibem výdělků v Evropě, nebyl ostatně žádný začátečník: devatenácté století si žádalo zvířecích, rostlinných i lidských vzorků z exotických kolonií a Dunlopovo jméno mělo mezi dovozci tohoto zboží dobrý zvuk. Sárinka se ocitla na seznamu importovaných předmětů a změnila se v "Hotentotskou Venuši", na kterou jste si mohli za dva šilinky i sáhnout.

 

Popisována jako "ideál krásy svých krajanů", vystupovala "Venuše" v přiléhavém trikotu tělové barvy. navozujícím zdání její nahoty. Vystavovatel ji ukazoval na podstavci; Sárinka si na rozkaz stoupala, sedala, chodila. Baartmanovou nepředváděli "v kleci", ale přítomnost krotitele i dráždění ze strany návštěvníků odlišovaly její exhibici od předvádění trpaslíků, obrů a podobných  lidských kuriozit.

 

Případ Sárinky jako "etnografické zvláštnosti", bohužel, nebyl v té době výjimečný. Tím jej učinilo až jeho zpolitizování: skupina abolicionistů se postavila proti veřejné prezentaci Hotentotské Venuše, požadovala její propuštění a repatriaci zpět do Afriky. Jejich hlavní argument, že Sárinka Baartmanová je vystavována proti své vůli, vyvrátil její manažer Hendrick Cezane předložením smlouvy, údajně uzavřené s "exponátem". Lukrativní show mohla pokračovat.

 

Být černoškou by nestačilo na to, aby Sárinka v Anglii 19. století vyvolávala pozornost - podle odhadů tehdy pocházela až 2% obyvatel Londýna z Afriky nebo Karibiku. Po zrušení otroctví zůstávaly, tisíce Afričanů ve službách u svých bývalých pánů, osamostatňovaly se a splývaly s majoritou jako sloužící nebo příslušníci nižší třídy. Nosily evropské oděvy, mluvily anglicky; Sárinka nebyla výjimečná barvou pleti, ale svým "divošstvím".

 

V roce 1814 už zájem anglických diváků upadal; Baartmanová změnila majitele a přesunula se do Paříže. Jedenapůl roku ji cvičitel divokých zvířat Reaux vystavoval s velkým úspěchem; později si nový  majitel vylepšoval rozpočet také tím, že nutil Sárinku k prostituci.

 

Na konci roku 1815 Sára - ve věku šestadvaceti let - zemřela a Muséum d´Historie Naturelle si vyžádalo její pozůstatky.

 

Georges Cuvier, vědec, který na Sárince prováděl měření ještě za jejího života, triumfoval: konečně dostal možnost prozkoumat "Venušiny" genitálie. Zájem Evropanů o khoisanská přirození byl enormní - už na první exhibice Sárinky lákal pvystavovatel otenciální diváky informací o ženě, která má na genitáliích "cosi jako kůži visící z krocaního krku".

 

Morbidní zvědavost rostla s obtížností zastihnout Křováky nahé nebo je k nahotě přemluvit - Baartmanovou nepřesvědčily ani finanční nabídky.

 

Cuvier ve svě pitevní zprávě došel k názoru, že "hotentotská zástěrka" jsou jen zbytnělé stydké pysky a steatopygii má na svědomí hromadění tuku v hýždích. Ouška a kostru Baartmanové  přirovnává k orangutaním a řadí Sárinku do skupiny "Boschimane" naznačuje tím, že zkoumaný objekt má blíže k opicím než k lidem. K tomuto názoru se ostatně klonili i holandští osadníci v jižní Africe: Holanďané dokonce pojídali maso ulovených Křováků ve víře, že konzumují zvěřinu.

 

Vypreparovaná Sárinčina kostra, mozek a genitálie se staly majetkem muzea. Ve Francii zůstaly až do roku 2002, kdy se vrátily do jihoafrického Hankey, pravděpodobného místa narození Baartmanové.

 

Sárinka je dnes ikonou feministek a bojovníků proti rasismu; v depozitářích muzejí po celém světě se ale práší na stovky koster lidí, jejichž jména nejsou známá a po jejichž pohřbení nikdo nevolá.

 

http://www.shpltd.co.uk/qureshi-baartman.pdf

http://cordieb.wordpress.com/2007/10/30/who-is-saartjie-sarah-baartman/