Z cesty po Mali se dozvídáme něco o rodině českého honorárního konzula, pana Kané, a jeho české matky Milady, o ekonomii (čím víc bavlny Mali vypěstuje, tím více prodělá) a korupci (vzpomínka na Tomase Sankaru). Paní Kané přišla v Africe, kam se přistěhovala za manželem, o dítě a později i o muže, rodina jejího manžela se jí jako vdovy zřekla. V Africe se ale přes to všechno cítí lépe než doma - stejně jako její kubánský přítel Froy.
Jazairiová si nebere servítky: popisuje rasismus na Moravě, protibělošský rasismus v senegalském Sant Louis (oživila mi nepříjemné vzpomínky z Mbouru... turistickým centrům je zřejmě lépe se vyhnout za všech okolností), francouzský rasismus vůči obyvatelům kolonií - to, jak byli násilím odváděni z vesnic na nucené práce, zabíjeni a jejich zem pomocí intrik rozkrádána. Jedna kapitola je věnována jednotkám senegalských střelců, několik kapitol dogonské mytologii. Dogonská lidská "ZOO", evropští hoteliéři a výpalné, které musejí platit, sexuální nevýhody polygamie, ženská obřízka a orgasmus, Alžírsko a jeho ekonomika a politika, tuniské hotely a evropské předsudky, dvacet stránek se věnuje Jihoafrické republice po pádu apartheidu - fakta jsou oživena svědectvím lidí, kteří v JAR žijí.
"Dogonské vnímání světa, dogonské symboly a masky ztratily význam. Jak by jinak bylo možné, že se Dogonové zbavují svých masek a dalších posvátných předmětů včetně těch nejvzácnějších, o kterých se píše v encyklopediích? Prodají všechno komukoliv. Je to jen otázka ceny.
Sběratelé, milovníci starožitností, obdivovatelé primitivních národů tak ´zachraňují´dogonské poklady a vzdychají: Kam ten svět míří, jaká škoda! Lidé, kteří žijí v pohodlí krásných bytů s vysokými stropy, vybavených bělostnými koupelnami a všemi příjemnostmi naší doby, vyprávějí, jak útěšné musí být večer zalézt do úzkého hliněného doupěte a uložit se tam ke spánku, cítit se v bezpečí jak "dítě v matčině lůně." Podobné poznámky mi připadají arogantní, nesnesitelné.
Jednou jsem měla příležitost v podobném "hliněném lůně" nocovat. Nevydržela jsem tam ani deset minut. Ovšem jsem Evropanka, zvyklá na jiné poměry. Pro tyto primitivní - byť "tolik moudré" - lidi je to prý v pořádku, oni žijí ve své kultuře, jsou na doupata zvyklí, mohli bychom jim ten prostý přírodní život závidět, a podobné nesmysly!
Ukazuje se však, že zvyklí nejsou, neboť okamžitě a s největší radostí vymění svou tolik vzácnou tradici za pohodlí betonové barabizny."
(Z kapitoly Poznání a symbol)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za čas, který věnujete tomu, abyste zde vyjádřil/a svůj názor, ať už je jakýkoliv. Osobuji si však právo nezveřejňovat obchodní spam, za komentář se pouze vydávající.
Autorka