Procházka savanou

Klímova antologie moderních afrických povídek obsahuje čtrnáct textů, jejichž autoři pocházejí z Nigérie, Ghany, Sierry Leone, Jižní Afriky a Keni.

 

Kromě u nás již známého nigerijského spisovatele Cypriana Ekwensiho (v češtině vyšly jeho romány Lidé z města a Světla Lagosu) jsou všichni autoři v Procházce savanou představováni českým čtenářům poprvé. Hlavní motivy povídek jsou různé - Abioseh Nicol v Soudcově synovi mluví o dospívání polovičního sirotka v koloniální zemi; Amu Djoleto v Peněz habaděj poskytuje pohled do soukromí člena vlády a jeho přátel, kteří možná nejsou jeho přáteli. Ngugi wa Thiongo, proslulý svým psaním v kikujštině, přispěl povídkou Mučedník o přehradě předsudků  a o muži, kterého jejich ztráta stála život.

 

"Večeře skončila a s ní i Njorogův den. Vytratil se ze světla do nesčetných stínů a zmizel ve tmě. Šel po cestičce od domu paní Hillové do ubytoven pro pracující pod kopcem. Pokoušel se hvízdat, aby rozptýlil ticho a samotu visící všude kolem. Ale nešlo to. Místo toho slyšel volání sovy.

Zastavil se, stál bez hnutí. Dole nebylo nic vidět. Ale za ním se rýsovaly obrovské obrysy domu memsáhib. Veliké, mohutné. Prudce, hněvivě se obrátil. A v tom hněvu mu náhle přišlo na mysl, že stárne.

"Ty!Ty! Už jsem u ní tak dlouho! A tohle jsi ze mě udělala! V mé vlastní zemi! A co mi za to dáváš?"

Njoroge chtěl tohle všechno vykřičet na dům a ještě mnoho jiných věcí, které se dlouho hromadily v jeho srdci. Ale dům by neodpověděl. Je to hloupost, řekl si a šel dál.

 

Znovu se ozvalo volání sovy. dvakrát!

Njoroge si pomyslel: "Varuje ji." A opět se celá jeho duše rozhněvala, proti všem s bílou kůží, všem cizákům, kteří vytlačili pravé syny vlasti z míst daných Bohem. Což Bůh neslíbil Gekoyovi, že dá všechnu půdu patriarchovi kmene, jemu a jeho potomkům? A teď o všechnu půdu přišli. ... Paní Hillové nyní náleží velké pozemky, které mu jeho otec vždycky ukazoval jako majetek rodiny. Když potom otec a další členové rodiny kvůli hladomoru odcestovali na čas do Murangy, nalezli na své půdě nové usedlíky. Přišli zpátky a půda byla pryč.

 

"Vidíš ten fíkovník? Pamatuj si, že ta půda patří tobě. Buď trpělivý.  Pozoruj ty Evropany. Oni odejdou a potom žádej navrácení půdy."

Byl tehdy malý. Po otcově smrti Njoroge zapomněl na jeho napomenutí. Ale když pak náhodou přišel sem a spatřil ten fíkovník, vzpomněl si. Znal všechno nazpaměť. Věděl, kudy vede každá mez.

 

Njoroge nikdy neměl paní Hillovou rád. Vždycky mu byla pritvná její blahosklonná víra, že toho pro dělníky hodně vykonala. Sloužil u hrubých lidí, jako byla paní Smilesová a paní Hardyová. Ale s těmi vždycky věděl, na čem je. Ale u paní Hillové! Její liberalismus ho skoro dusil. Njoroge všechny bílé usedlíky nenáviděl. Ze všeho nejvíc nenáviděl jejich pokrytectví až sebeuspokojení. Věděl, že paní Hillová není výjimkou. Byla jako všichni ostatní, jen si potrpěla na paternalismus. Byla proto přesvědčena, že je lepší než ostatní. Ale byla horší. U ní jste nikdy nevěděli, na čem jste.

 

Znenadání Njoroge zařval: "Nenávidím ji! Nenávidím ji!" A pocítil vzteklou spokojenost. Dnes večer stejně paní Hillová zemře, zaplatí za svůj pedantský liberalismus či paternalismus a zaplatí za všechny hříchy bílých. Bude o jednoho usedlíka míň."