"Máme holku," hlásila Nigeria v telefonátu z porodnice.
"A víš, co mi řekl manžel, když tam po porodu přišel? Obdivoval dítě. Pak se za něj půl hodiny modlil. A pak, pak se na mě dlouze zadíval a řekl mi: ´Ty si myslíš, že když jsi matka od dvou dětí, tak můžeš vypadat jako blázen?´
"Dneska je svět jinačí. Když jsem studovala v Paříži, měla jsem francouzského přítele," povzdechla si paní Binta a dvěma prsty posunula neposlušnou obroučku silných brýlí, sjíždějící po rovném nose. "Ale ani mě nenapadlo, že bych si ho mohla vzít. Nebo že by se to, propána, mohli dozvědět moji rodiče! Tenkrát by to bylo těžké i pro kluka, a já jsem byla holka."
Alexandra Navrátilová se otázce obřadů spojených s narozením a smrtí věnuje už od dob svých studií na filosofické fakultě univerzity J.E.Purkyně. V současné době působí v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky v Brně.
Vědoma si tradované poučky, že všichni autoři blogů se stylizují, nechtěla jsem vybočovat a psát tady o tom, kterak se úžasná, schopná a bystrá Manželka dopustila týrání účastníků překladatelské konference.
Nakonec jsem podlehla pokušení a poučku i mýtus odhazuji v dál. Poslyšte tedy příšerný příběh o tom, kterak Manželka na seminář překladatelů jela.
V davu chodců spěchal Choť kolem naleštěných výloh v centru města. Potřebuje zajít do banky a na nákup; musí se vrátit domů a stihnout včas nástup na odpolední směnu v práci. Moc času na to nemá.
Osamělý sluneční paprsek prorazil mraky a pošimral chodník před Chotěm.
Banka už byla na dohled.
Skupinka Sánů na obrazovce hodila do ohně mrtvolu primáta. A potom ještě nějakého hlodavce. Srst shořela a kamera krátce ukázala kuchání a další skromné kuchařské úpravy oběda v tanzanské buši.
V roce 1853 se ve vesnici Mbacke v Baolu narodil náboženskému učiteli z bratrstva Qadiriya syn, který dostal jméno Ahmadou Bamba. O třicet let později tento syn založí vlastní odnož súfijského islámu, bratrstvo murídů. Jejím heslem se stanou slova "Modli se, jako bys měl zítra zemřít a pracuj, jako bys měl žít věčně."
Na e-mail, který mě informoval, že jakási Ema Nováčková byla přijata k předškolnímu vzdělávání, jsem odepsala, že děkuji za zprávu, ale dítě takového jména neznám. Žádná odezva. (Coby nenapravitelná idealistka jsem čekala třeba omluvu a vysvětlení.) Mé skomírající odhodlání přihlásit dítě zrovna do téhle školky tak zesnulo definitivně.
