Když věci nejsou a nejdou

Že já jsem neodešla, dokud jsem neměla děti!

napadalo Báru snad tisíckrát za den od doby, kdy jí začaly trápit kožní problémy, bušení srdce a migrény. Jenomže ženská může být křehká jen naoko, to už věděla.

.

Taky si říkala, že měla poslechnout tátu, když jí Marka rozmlouval. Syn alkoholika prý bude taky pít, varoval Báru. Ať si na to aspoň dává pozor, když už má svoji hlavu. Jak si má dávat pozor, když Marek je celé dny v práci, a zvykl si pít přesně tolik, aby si "udržel hladinku", to už neřekl.

.

Nezjistila hned, že alkohol má Marka v hrsti - vlastně jí to došlo až po jeho prvním delirickém záchvatu. Těch už teď za ta léta byla pěkná řádka: pokaždé, když se pokoušel abstinovat, nebo když se z nějakého důvodu nemohl dostat k pití. A stejně tvrdil, že alkoholik není, rozčiloval se, když se ho snažila donutit, aby vyhledal pomoc. Bára dělá z komára velblouda, on se léčit nepotřebuje!

.

Než jí došlo, že se Marek spíš upije, než by šel na léčení, byla v jiném stavu. Rizikové těhotenství, prý. Bylo jí tak zle, že i na trápení s Markem zapomínala. Nevolnosti neměla ranní, ale celodenní, a únava jí pomalu nedovolovala vstát z postele. Nikdy by nevěřila, že může cítit každou jednotlivou kůstku v těle. Když jednou ráno nebyla s to sejít z bytu ke garážím, aby se dostala do práce (seděla tenkrát na schodech a brečela bezmocí nad svou neschopností překonat i těch pitomých pár metrů), nechala si konečně napsat neschopenku a zbytek těhotenství strávila převážně v posteli, odkud jen nezřetelně vnímala Markovo peskování za dřez plný tři dny neumytého nádobí, za nános prachu na týden nevytřené podlaze a za nedostatečný lesk  tabulek měsíců nemytých oken.

.

Po narození dvojčat se bolesti z kloubů přesunuly do zad. Bára přestala zvracet - štafetu přebrala dvojčata, která se narodila s gastroezofageálním  refluxem. Když kluci zrovna nezvraceli, plakali, protože je pálila žáha. Uklidinili se jen v téměř vertikální poloze, v náruči. Bára měla pocit, že se už nikdy nevyspí. Cesta do pediatrické poradny ji stála tolik energie, kolik by byla v práci nevydala za týden - než oblékla jedno dítě, druhé se pozvracelo, a naopak. Špinavá prostěradla, dupačky a pleny nestíhala prát, natož žehlit. O uklízení a teplé stravě pro manžela (který se doma beztak objevoval čím dál vzácněji) ani nemluvě.

.

Když se Marek v té době náhodou mihl bytem, zavíral se s telefonem do koupelny a Báře nevrle odsekával. Na dlouhé taktické hra neměla čas ani náladu - telefon mu sebrala, když spal, a na nejčastěji volané číslo (ne, nebylo její) zatelefonovala. Slečna, která jí odpověděla, konstatovala, že Marek se sice zapomněl zmínit o svých rodinných závazcích, zato prý tvrdil, že je profesorem biologie. Bára kupodivu nepoznamenala, že to tedy slečna musela asi z biologie propadat, když neodhalila takovou nesmyslnou lež. Jenom podotkla, že by ráda věděla, na čem je, aby se předešlo případným trapasům a nedorozuměním.

.

Nazítří Marek na Báru křičel, že mu kazí vztahy s přáteli. Jeho zlost byla asi oprávněná, protože, pokud věděla, číslo té slečny se už mezi příchozími ani odchozími hovory neobjevilo.

.

Místo toho začal Marek víc pít. Výplatu měl pořád stejnou, ale když Barbora zkoušela odhadnout, kolik je tak asi stojí Markova záliba v drahém alkoholu, docházela k hrozivým číslům.

Krátce poté, co zaplatila splátku na hypotéku ze svých úspor, protože (počtvrté během čtyř měsíců) manžel nějak nevyšel s penězi, prohlásil Marek, že mají nejvyšší čas pořídit dvojčatům sestřičku.

.

Bára se vyděsila.

"Teď, další dítě? Nechceš ještě počkat? Vrátím se do práce, budeme mít zase nějaké peníze... Teď na tom nejsme úplně dobře, víš to sám. A, upřímně řečeno," přitvrdila, "nebudu si s tebou pořizovat třetí dítě, když nemůžu počítat s nějakou jistější budoucností - propiješ půlku výplaty, chodíš za ženskýma, doma tě pomalu nevidím a nemáme ani na splátky - do toho si nepořídím mimino!"

.

Stejně neoblomná zůstala i o půl roku později, když neplánovaně otěhotněla.

"Nechci to dítě. Nemám na něj peníze, a už jsem ti přece řekla-"

"Jo, vím, už jsi mi řekla, že se mnou pro budoucnost nepočítáš, a vlastně máš pravdu, teď vážně není dobrá doba na další dítě" skočil  jí Marek do řeči. "Tak jo, ten potrat ti zaplatím, ale až příští měsíc, teď na to nemám!"

Bára čtyři týdny čekala a když se pak dozvěděla, že má čekat další měsíc, protože Marek "měl teď hodně nutných výdajů, (ale až tohle bude za námi, uděláme si jiné miminko!)", prodala zlaté šperky po babičce a objednala se na kliniku, kde se interrupce provádějí bez hospitalizace.

.

Marek šílel. Zavraždila jeho dítě, vytouženou holčičku! Vůbec ho nemá ráda, byla s ním jen, když měl peníze. ("Tys měl někdy peníze?" podivila se Bára. "To myslíš ty moje ze stavebního spoření? Nebo tu tvou průměrnou výplatu, kterou jsi nosil domů, než ses rozhodl, že ji radši propiješ?") Sama řekla, že s ním nepočítá do budoucna. Je cynická mrcha, které hnijou hrnce na vařiči ("Kde?" zaječela Bára, mávajíc v rozmáchlém gestu k naleštěnému sporáku. "Tak jsi dneska náhodou uklidila, ale co tuhle, jak jsem odklopil poklici a plíseň lezla až ven, aha?!" vzpomněl Marek svého čtyři roky starého zážitku.) a neváží si dobrého bydla.

"Vzbudíš dvojčata," zašeptala Bára. "Víš co? Jdeme si na nervy, potřebujem si odpočinout. Co kdybych vzala děti na celé prázdniny na chatu? Zavolám ségře, kdy nás může vyzvednout. Až se ti bude chtít, přijedeš za námi. Vždyť takhle je to už úplně šílený," ukončila čtyřhodinovou hádku.

A ráno pak: "Tak jsem jí volala, přijede pro nás odpoledne. Budeš za náma jezdit?" objala ho zezadu.

"To víš, že jo," otočil se k ní a políbil ji, a v tu chvíli měla dojem, že se to třeba ještě všechno spraví. Pár týdnů se neuvidí, budou se na sebe těšit, ji třeba přestane bolet hlava a žaludek... A vážně se na něj těšila. I když za celé tři měsíce přijel jen jednou na půl dne. Ale to byl střízlivý a tvrdil, že pracuje, aby poplatil dluhy a přichystal se na jejich návrat.

.

Chystal se, jak zjistila, nedokonale. Stopy rtěnky na sklínce v odkapávači ("ukaž?"setřel okraj sklenky dvěma prsty, "vždyť tam nic není!"), cizí plastová dóza s domácí buchtou ("tu misku jsem koupil ve slevě v Intersparu, a pak jsem zkoušel péct."), načaté balení dětských náplastí ("koupil jsem ho klukům a pak jsem se říznul do prstu"), dva dlouhé černé vlasy ("chceš mě zkoušet, nebo co? To jsi sem musela přinýst sama," rozčilil se Marek.) a v zásuvce, v dárkovém balení, souprava luxusního prádélka úplně jiné velikosti, než jakou má Bára. O té pomlčela. Velikost 70G se shání špatně, věděla od sestry. Určitě jí ta červená podprsenka s černou krajkou udělá radost.

.

"Máš nějaký peníze?" staral se Marek, a pak: "Jak to, že ne? Z čeho zaplatíme hypotéku? Copak tobě tam nechodily rodičáky?"

.

"No tak jen houbama jsem kluky teda neživila," odsekla Bára, a honem dodala: "neboj, to nějak vyřešíme. Nebudem si přece kazit den, když máme to výročí," přitulila se k němu. "Podívej, co jsem ti přivezla," natáhla se pro kabelu.

"Pravý havana! ... A co máš ty pro mě?"

"Já... pro tebe mám... mám... no jo, mám!" zvedl se a popošel ke skříni. "Kde to je?" zíral do výsměšného šklebu prázdné zásuvky. "To tu..." prohmatával Marek dno, jako by se taštička mohla ukrýt pod něj "...musí někde být?"

"No určitě, tos to asi někam založil, vždyť kdo by to tu sebral..." uklidňovala ho Bára. "Neboj, to určitě najdeš, já počkám."

.

.

.

.

Úzce souvisí s článkem o Petře a o Věcech co nejsou, čím se zdají