Náš příběh končí, ale vrána ještě stále nedoletěla do hnízda.
Pokud si to někdo opakuje tak jako Chalchal, je si jistý, že se brzy dopustí nevyhnutelných chyb.
Už se setmělo, když Chomejní vstoupil do pokoje a posadil se na svůj koberec. Přinesli mu sklenici čerstvého čaje a datle. Jakmile se trochu napil, požádal o pero a papír.
Půl hodiny zůstal v pokoji o samotě, pak si dal zavolat Chalchala. Chalchal cítil naléhavost jeho prosby. Když vstoupil, zavřel za sebou dveře, poklekl před ajatolláhem a políbil mu ruku.
Chalchal projevil jako první Chomejnímu coby vůdci po návratu do země svoji pokoru. Takto se propůjčil ke každému úkolu, který mu Chomejní svěří.
Chomejní zašeptal, ať k němu přistoupí blíž. Chalchal pochopil, že jde o tajný úkol, naklonil hlavu dopředu a poslouchal.
„Jmenuji tě Alláhovým soudcem,“ sděloval mu Chomejní, zatímco mu předával nějaký dokument.
Chalchalovi se chvěly ruce.
„Američané udělají všechno proto, aby nás odsud dostali. Chci, aby všechny pozůstatky režimu byly odstraněny. Odstraň každého, kdo se postaví proti revoluci! I kdyby to byl tvůj otec, odstraň ho! I kdyby to byl tvůj bratr, odstraň ho! Odstraň všechno, co stojí v cestě islámu! Jsi můj posel, ale zodpovídáš se jenom Alláhovi. Ukaž, že se revoluce už nedá zvrátit. Začneš teď! Hned!“
Chalchal políbil Chomejnímu ruku ještě jednou, vstal a odešel z místnosti, aby se okamžitě ujal svého úkolu.
Tento Chalchal už nebyl tím Chalchalem, který kdysi v Senedžanu vyvolal vzpouru, aby zabránil Farah Dibě v otevření kina.
Teď z něj, v černém turbanu a s dlouhými černými vousy u brady trochu prošedivělými, vyzařovala moc. Postavením, které mu bylo právě svěřeno, bude lidem nahánět strach.
O hodinu později nastoupil se spisem v podpaždí do džípu, který na něj čekal přede dveřmi.
Džíp ho odvezl k největším městským jatkám, kde se denně pro obyvatele Teheránu porážely tisíce krav a ovcí.
Na tomhle místě byli tajně vězněni nejdůležitější funkcionáři minulého režimu. Panovaly obavy, že je Američané budou chtít osvobodit, a proto je zavřeli do stájí mezi páchnoucí krávy.
Chalchal vstoupil do tmavého prostotu, kde byly postaveny dvě židle, jedna vysoká u stolu pro Alláhova soudce a druhá nízká pro podezřelého.
Nad židlí pro podezřelého visela ze stropu žárovka, která slabým žlutým světlem ozařovala jen obličej obviněného.
Času nebylo nazbyt, ráno za svítání musí každý pochopit, že starý režim je definitivně svržen a že neexistuje šance, že by Američané šáhovi pomohli dostat se znovu k moci.
Chalchal položil spis na stůl a řekl: „Přiveďte prvního podezřelého.“
Prvním podezřelým byl Hovejda, bývalý šáhův premiér. Spoutaného ho přivedli dovnitř.
Hovejda byl premiérem patnáct let a pokaždé měl na sobě padnoucí oblek a chodil s hůlkou v ruce, s orchidejí v knoflíkové dírce a s dýmkou v ústech. Teď měl na sobě jenom špinavé pyžamo.
Kromě Chalchala byl v místnosti ještě maskovaný fotograf, který se procházel sem a tam a podezřelého fotografoval.
„Podezřelý se smí posadit!“ zvolal Chalchal a posadil se na svou židli.
Hovejda se posadil.
„Stojíte před Alláhovým soudcem,“ promluvil Chalchal ledovým hlasem, „váš spis byl projednán, dostanete trest smrti. Chcete se k tomu ještě vyjádřit?“
Hovejda, kterého přijímal americký prezident vždycky jako čestného hosta, Hovejda, kterému třikrát aplaudoval vestoje americký senát. On, který studoval práva v Americe, by tuhle páchnoucí stáj nikdy nepovažoval za soud, a proto mlčel, ale ústa se mu samovolně pohybovala, jako by kouřil dýmku.
„Říkáte něco?“ zeptal se Chalchal.
„Ne, nic,“ odpověděl Hovejda sklesle.
„Odsuzuji podezřelého k trestu smrti!“ řekl Chalchal. „Rozsudek bude vykonán okamžitě!“
Hovejdy, který si ještě neuvědomoval, že byl opravdu odsouzen k trestu smrti, se hned chopili dva dozorci.
Odvedli ho do skladovacího prostoru, kde na hromadách ležely tisíce kravských kůží z čerstvě poražených krav. Páchlo to tam tak strašně, že si člověk musel zacpat nos. Dozorci postavili Hovejdu mezi dvě hromady u zdi a zavázali mu oči. Podle islámské zvyklosti mu pak nabídli sklenici s vodou, ale Hovejda ji gestem ruky odmítl.
Hovejda v pyžamu se chvěl, ale ještě pořád nevěřil, že ho skutečně chtějí popravit. Myslel si, že mu chtějí nahnat strach. V chodbě se ozvaly Chalchalovy kroky. O něco později dal Chalchal dozorcům pokyn a ti od Hovejdy okamžitě poodstoupili.
„Připravit!“ zavelel Chalchal hlasitě jako armádní důstojník.
Dozorci si klekli na zem a zamířili na Hovejdu zbraně.
„Jsem nevinný!“ vykřikl najednou Hovejda roztřeseným hlasem. „Chci advokáta!“
„Pal!“ vykřikl Chalchal.
Padlo sedm výstřelů. Hovejdovo prostřílené tělo se zhroutilo k zemi. Jeho obličej plesknul o mokré kameny na podlaze skladiště. Fotograf pořídil snímky.
Chalchal se vrátil na svou židli a dal si zavolat dalšího.
Dovnitř byl přiveden bývalý ředitel tajné služby. Slyšel výstřely a strachem se nemohl skoro pohnout z místa.
„Posaďte se!“
Dozorci mu pomohli na nízkou židli.
„Jste Basiri?“
„Ano,“ odpověděl po chvíli.
„Byl jste ředitelem tajné služby, který dával pokyn k tomu, aby byly zatýkány, mučeny a vražděny stovky bojovníků?“
Basiri neopověděl.
„Byl jste ředitelem tajné služby?“ zeptal se znovu Chalchal.
„Ano,“ odpověděl tiše.
„Alláhův soudce vás odsuzuje k trestu smrti!“ zvolal Chalchal. „Rozsudek bude vykonán okamžitě. Chcete k tomu ještě něco dodat?“
Vyděšený Basiri, jehož pouhé jméno kdysi každého roztřáslo strachem, se rozplakal a prosil o slitování, ale byl na jediný Chalchalův pokyn odveden do skladovacího prostoru, kde byl před chvílí popraven Hovejda. Zavázali mu oči, nabídli sklenici vody a postavili ho ke zdi.
„Připravit!“ zavelel Chalchal hlasitě.
Dozorci poklekli a zamířili zbraně na Basiriho.
„Pal až do poslední kulky!“ křikl Chalchal přesvědčivě.
Ozvala se střelba. Dozorci stříleli až do poslední kulky, a tak popravovaný nemohl ani spadnout na zem. Teprve po posledním výstřelu se svalil obličejem do hromady čerstvých kravských kůží, kde zůstal ležet s rozhozenýma rukama.
Chalchal pokračoval až do časného rána. Nechal popravit všechny hlavní představitele režimu, kteří byli před nedávnem zatčeni a vězněni na jatkách.
Když skončil, umyl si ruce a požádal o snídani. Přinesli mu stříbrný kulatý tác a na něm teplé mléko, med, vařená vajíčka a čerstvý chléb. Dostal také ranní vydání novin – na titulní straně byla velká fotografie Hovejdy se zavázanýma očima v okamžiku, kdy do hrudníku dostal první kulku a rozhodil ruce vysoko do vzduchu.
Aga Džan se šel nejdřív pomodlit, pak si nasadil klobouk, napřímil se a vydal se vstříc osudu.
Na náměstí bylo rušno. Postavil se pod strom, kde měl dobrý výhled na pódium, na němž se měl proces za chvíli konat. Všichni se živě bavili a byli zvědaví, jak bude probíhat vykonávání islámského práva šaríi.
Objevily se tři vojenské džípy a z každého z nich vystoupilo několik islámských dozorců. Potom na náměstí přijel černý Mercedes Benz. Jeden z dozorců otevřel dveře auta. Vystoupil mladý imám. Dozorci ho doprovodili na pódium, kde se poadil do křesla s vysokým opěradlem, a zavolal: „Přiveďte ho!“
Ahmada vyvedli zpoza provizorní zelené opony. Vypadal zanedbaně a zesláble. V poslední době se opia ani nedotkl, a tak se v obličeji a v držení těla znatelnězměnil. Vlekl se jako starý pobuda, který se dlouho nemyl. Kdyby ho soudce nepředstavil, nikdo by ho nepoznal.
Dům u mešity, v překladu Lucie Smolky Fruhwirtové vydalo letos nakladatelství Kniha Zlín v Edici Fleet.
ale Kader Abdolah se v rozhovoru o Geertu Wildersovi vyjadřuje zřejmě pozitivně:
OdpovědětVymazat\"Ik mag die man. Tot zijn grote teleurstelling. Geen emigrant in dit land is bang voor hem. Hij komt grappig over. Wij genieten ervan dat hij zo serieus wordt genomen. Hij mag premier worden. Hij moet zijn puberteit achter zich laten. Dan wordt het land ook volwassen. Zolang we hem buiten de macht houden, houdt het volk zichzelf voor de gek. Ik ga stemmen op Geert Wilders en ik wens hem geluk met de ervaring van het premierschap.\"
Snad to i objednám a přečtu. Díky za tip.
Lavrentij Berija... jak přes kopírák.
OdpovědětVymazatBohužel, holandštinu sice také neovládám, ale když jsem si uváděný úryvek přeložil přes Google Translator do angličtiny, tak jsem v něm cítil především silnou ironii.
OdpovědětVymazatVyjádřené přání, aby se Gert Wilders stal premiérem, je podle mne motivováno tím, že Kader Abdolah nevěří, že by Gert Wilders mohl premiérství a vládnutí zvládnout. Myslím, že v takovém případě předpokládá jeho historické znemožnění (což nepovažuji za zcela neracionální).
Knihu jsem četl a považuji ji za velmi dobrou - nabízí pohled z jiné perspektivy, je čtivá, vede k zamyšlení ... (osobně mi (mimo jiné) znovu připomněla, že bychom si měli více vážit toho dobrého, co tu máme - není to samozřejmost :-)).
ale nejsem si jist, zda se od Kadera Abdolaha opravdu jedná o ironii nebo provokaci.
OdpovědětVymazatJako politický uprchlík před teokratickým režimem se ocitl v Nizozemí, kde se naučil jazyk pomocí knih pro děti. O více než dvacet let později je z něj jeden z nejvýznamnějších nizozemských spisovatelů. Myslí a píše v nizozemštině, osvojil si kritické myšlení. Vyjadřuje se o Koránu (který přeložil ve vlastní verzi) tak, že jsou v něm chyby, že jej každý může chápat po svém,... Každopádně je klasickým přikladem asimilačního, nikoliv multikulturního soužití. Tedy přesně to, co požaduje po imigrantech Wilders. Takže proč nevěřit Abdolahovi, že (by) Wilderse volil?
Zdravím Lempe,
OdpovědětVymazatdíky za podnět - přimělo mě to k tomu, abych si něco o Kaderovi Abdolahovi nastudoval a také si přečetl pár rozhovorů s ním. Musím poopravit svůj výše uvedený názor. Hossein Sadjadi Ghaemmaghami Farahani (jeho pravé jméno :-)) se opakovaně v rozhovorech vyjadřuje vcelku jednoznačně - vypadá to tak, že Holandsko má upřímně rád, váží si jeho hodnot i toho, že zde může žít. Působení Gerta Wilderse (i když s ním ne vždy souhlasí) považuje pro Holandsko za prospěšné - viz úryvek z rozhovoru (opět překlad přes Google translate - proto ta divná angličtina):
Dotaz: The Netherlands also tends to require a cultural identity. How do you experience the critical attitude towards foreigners here?
Odpověď: \"I\'m not pessimistic, I see something beautiful happen. Yes, if you look closely at it you can even enjoy it. Such type Wilders is very healthy for society. It makes immigrants resilient and strong. We have In the Netherlands most immigrants from Europe. Teachers and students at universities: they are present. Columnists in newspapers: present. Immigrant executives at Heineken and Shell: present. Immigrants in literature: they are there. Of course, it hurts. I dispute his opinion. But I never said that Wilders should not say this. If we had had no Wilders, then had to get another. \"
Zdá se, že je příkladem člověka, který žije v zemi, ve které chce žít a proto ji také ctí.
Nosrat se naklonil k Šadi.
OdpovědětVymazat\"Kam jdeme?\" zeptala se.
\"Za chvíli se půjdou všichni pomodlit, ale to není nic pro mě, nepůjdu s nimi,\" šeptal jí do ucha, \"vezmu tě do kníhovny.\"
\"Proč, co tam budeme dělat?\"
\"Však uvidíš,\" řekl a chytil ji za ruku.
Nosrat držel Šadi pevně za ruku a plížil se po špičkách kolem cedru do knihovny. Opatrně otevřel dveře.
\"Proč nerozsvítíš?\"
\"Mluv potichu. Babičky všechno slyší a vidí. Když zjistí, že jsme tady, objeví se hned jako dva duchové,\" vysvětloval a začal jí rozepínat knoflíky blůzky.
\"Nech toho! Tady ne,\" špitla a jemně ho odstrčila.
Uchopil ji za pas, přitiskl ke knihovním skříním a vykasal ji sukni.
Já věděla, že tohle se vám bude líbit! :) A pak jsou tam ještě lepší podobné, o tom, jak je to pěkně podle islámského práva... ;)
OdpovědětVymazatDnes jsem si objednala knížku rovněž o Íránu, jmenuje se Not without my husband, napasala ji Němka Justine Harun-Mahdavi, která se vdala za Íránce a odešla tam s ním žít. Podobnost názvu s Not without my daughter není náhodná, je to takový protiklad. Zatímco Bez dcerky neodejdu je výplod americké protiíránské propagandy a málo co je pravda, Not without my husband podává pravdivý obraz Íránu před revolucí a po revoluci. Tuhle knížku by si povinně měli přečíst všichni ti, co si svůj názor o Íránu vytvořili pouze na základě jednoho blbého filmu.
OdpovědětVymazat\"Justine came to Iran in 1968 and lived with her husband and two children in different cities (mainly in Kerman, Mashhad and Tehran) in Iran for more than 11 years. Her husband Masoud was in different political positions. He was twice the Grand-Mayor of the holy city of Mashhad. He also was once Mayor of the capital city Tehran. Due to his popularity among the people, he even was a member of the new government during the first months of the Islamic Republic. But he soon understood that the theocratic regime was not on the way to bring democracy and freedom to the Iranian people. So Justine and her family left Iran in September 1979. Her husband is an active and well known member of the democratic Iranian opposition called \"Jebhe Melli\". She visited Iran together with her daughter and son again in 2000. Justine is today living in a town close to Munich in Germany. She is always supporting the Iranian people, since she had made best experiences as a Christian German woman in Iran. She pleads for freedom and democracy in Iran and tolerance for all nations, religions and cultures the world.\"
jak se provozuje nevěra podle islámského práva - překvapivě nic složitého... Tedy pro imáma, nevím jak pro západního turistu.
OdpovědětVymazatKniha ve mě vzbuzuje zájem o Írán, stejně jako u Wien, trochu jsem pátral i o jiných autorech a narazil na Tisíc a jeden život s podtitulem Obyčejný i neobyčejný život Ferajdúna Hovejdy, íránského diplomata, spisovatele, umělce a myslitele, autorem je Francouz Guy Milliere.
Bohužel, česky to asi nevyšlo, tak aspoň úryvek z Millierových názorů:
\"Mám dobrou paměť, a tak si dobře vybavuji idiotské reakce v Paříži a v celém západním světě ve chvíli, kdy byl šáh svržen, na všechny urážky na jeho adresu i na ostrakismus, jemuž byli v Evropě vystaveni ti, kdo byli spjati se starým režimem. Pamatuji si také nadšení panující mezi představiteli levice a na některé až modlářské články o ajatollázích.
Jednomu politicky správně smýšlejícímu novináři, který mi tvrdil, že íránská revoluce je v podstatě totéž, co revoluce francouzská, jsem tehdy odpověděl, že pouze čtyři roky oddělovaly rok 1789 od roku 1793 a od teroru. Byl jsem moc velký optimista, neboť teror nastal v Íránu daleko dřív.\"
http://virtually.cz...php?art=18001