pátek 15. července 2011

Ode dneška do včerejška

Jak člověka může dohnat jeho vlastní minulost?

Jsou tu stromy, které vypadají pořád stejně, protože rostly tak, jak já jsem rostla, rostly i potom, když už jsem růst přestala, a stárly neznatelně.
.
Jsou tu obstarožní tlustí pánové, kteří se ke mně hlásí – „To jsem přeci já, Standa!“ – a já se snažím předstírat, že jen moje děravá paměť může za to, že jsem v tom plešatějícím vrásčitém muži nedokázala rozpoznat roztomilého chlapečka ze sousedství, co chodil o čtyři třídy níž a mluvil fistulí. (Do Fotolabu, kde pracuje moje první láska, se bojím  jít podívat. Iluze jsou cenné a křehké zboží.)
.
Jsou tu kusy nábytku  jako kuchyňská skříňka, kdysi ohromně vysoká a masivní. Sahala mi po bradu, když jsem po ní posouvala gumovou figurku pískacího koníka. Pískací koník je kdoví kde. Kuchyňskou skříňku Choť vytáhl z kůlny, kterou boural. Skříňka mi sahá sotva ke stehnům  – zmenšila se za ta léta.
.
V lékárně na druhé straně města se chystám koupit sirup proti kašli. Lékárníka jako bych už někdy někde viděla. Pátrám v paměti – muselo to být už dávno?  Podrážky bot se mi propadnou do dlaždic,žaludek ztěžkne a kolena zrosolovatí. Na tom pohřbu hráli Radúze a Mahulenu..„Byl to mladej kluk, tohle se hodí,“ rozhodl tenkrát někdo v obřadní síni. Nesla jsem věnec z třiceti bílých růží. Tehdy jsem ho viděla naposledy.

„Promiňte, nejste náhodou pan Jaroslav?“ drmolím přes zmrzlé rty ( je dobrých osmadvacet ve stínu) a pár sekund na to si s panem Jaroslavem, kterému se před dvaceti lety syn zabil na motorce, ležíme v náručí, zákazníci nezákazníci.

.

„Jsem šťastná,“ svěřuje se holčička, se kterou jsem sedávala v jedné lavici a doprovázívala ji domů ze školy, i když bydlela na druhé straně vesnice. Té holčičce je, tuším, sedmatřicet, je vdaná a má dceru, která se našich dětí stydí. Přinesla nám koláč od maminky – která vypadá dočista stejně úpravná, krásná a křehká, jako před třiceti lety – a usmíváme se nad svými dětskými sny. Monika nemá jachtu ani milionáře, které si vysnila, ale nevadí jí to. Já sice nemám chatrč se střechou z vlnitého plechu, ale do vytoužených pěti černookých dětí, které jsem tajně o hodinách malovávala barvičkami na papíry vytrhané z prostředku sešitů, mi chybí  jen jediné. Svalnatého muže, byť o něco tmavšího, než jaká byla pastelka na sny, mohu odškrtnout – splněno.  Monika tvrdí, že jsme prý plánovaly založení teroristické organizace. Nevzpomínám si na to sice, ale jestli je to tak, směje se Monika, i tady své dětské plány svědomitě plním.

.

Mám vlastně všechno, co jsem kdy chtěla. A i kdyby to mělo být jen na pár chvíli– díky Bohu za každou z nich.

8 komentářů:

  1. to je dobre Manzelko.....me uz chybi jen druhe bejby a par malickosti k tomu....ale stejne ty sny jsou vzdycky ruzovejsi nez jak to pak vypada v realite :))

    OdpovědětVymazat
  2. L., tak úplně dobré to zase není - na těch obrázcích nebylo, že jsem chtěla být veterinářkou a později antropoložkou :) . A u mě je realita růžovější, než byly sny! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Delim sny na sobecke(jen sama pro sebe) a nesobecke(ty ostatni).
    Plni se mi vsechny :)).
    Jen u tech sobeckych to \"vic boli\",mozna je to dobre,ze si clovek uvedomi,jak moc se o splneni snu zaslouzil sam.
    Pratel,kteri ubyvaji,mam rok od roku vic a vic.
    Nekdy smrt,obcas i netolerance k rozdilnym nazorum(coz je velmi usmevne a pripomina mi to dobu v materske skolce).
    Pár \"přátel\" jsem ztratila na základe intrik,kdy dotyčná řekla\"Ona o tobě řikala že...\",to je taky vtipný.Jestliže někomu nestojím za to,aby si to se mnou vyjasni,ať táhne do háje :)).
    Manželko- Člověka minulost dožene vždycky.Ve vzpomínkách,ve snech.Nikdo z nás není tak bohatý,aby si koupil vlastní minulost-se říká :)

    OdpovědětVymazat
  4. manzelko, tak to je uplne nej :)

    OdpovědětVymazat
  5. NIkdy sem neměla žádné sny, možná plány, které vyšly nebo ne, ale nikdy žádné zásadní sny, podstatné jem že žiju to, co jsem žít chtěla, za nic se nestydím a snad už ani nikdy nebudu:o)

    OdpovědětVymazat
  6. Kdyby se objevil chlap s pestrejsimi pery, tak ta posledni veta by nebyla pravdou ....jesti tedy vubec je pravdou v prvni rade .... :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Cheo, myslím, že rozdílné názory někdy můžou být dost dobrý důvod, týkají-li se něčeho zásadního. Docela si dovedu představit, že bych se dokázala přestat stýkat s přítelem, o kterém zjistím, že považuje za morálně přijatelné vyhodit umírající zvíře z domu, nezastat se slabšího, vysmívat se žebrákovi, brát přídavky na jedno dítě ve dvou státech, počurat sousedovi rohožku, číst cizí poštu či nevrátit omylem přijaté peníze.

    L., my pesimisté jsme vždycky příjemně překvapeni! :)

    Moniko, to bude tím, že v našich končinách je osud k lidem v mladším věku většinou milosrdný a ponechává jim zpupnou víru v jejich všemocnost a nepřemožitelnost. Ti starší už většinou vědí, že všechno, úplně všechno je pomíjivé a pomíjející.

    Modono, já jen - že obrázku desetileté holčičky by bylo domýšlivé říkat plán. Možná přání? A nestydět se za to, jak žijeme, to máš pravdu, to je nejdůležitější.

    Hamiltone, ta poslední věta není o chlapech. Nebo aspoň ne v tom smyslu, v jakém jste ji asi pochopil. (Mimochodem, koukám, že z naší debaty o škrabkách pod taaakovou píčou http://manzelka.bloguje.cz...ca.php jste si nic neodnesl ;) ).

    OdpovědětVymazat

Děkuji za čas, který věnujete tomu, abyste zde vyjádřil/a svůj názor, ať už je jakýkoliv. Osobuji si však právo nezveřejňovat obchodní spam, za komentář se pouze vydávající.

Autorka